Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Pavel Verbíř, muž, který odehrál deset zápasů za reprezentaci a 379 v lize, se rozjel na křest knihy o Vlastislavu Marečkovi. Rozjel se vzdát hold trenérovi, který ho vedl na severu Čech dvě sezony a dodneška na něj nedá dopustit. Jednačtyřicetiletý Pavel Verbíř skončil s ligovým fotbalem před dvěma roky. Možná trochu symbolicky odehrál svůj poslední zápas v květnu 2011 kousek od Marečkova bydliště v Uherském Hradišti. Aktuálně působí jako vedoucí mužstva Teplic.

Vzpomenete si na váš první kontakt s trenérem Marečkem?

Bylo to po zápase Teplice Zlín v posledním ligovém kole. Vlasta přijel ještě jako trenér Zlína, ale po zápase nám bylo řečeno, že po dovolené u nás nastupuje k trenérskému kormidlu. Vedení nám ho představilo na závěrečném večírku. Tehdy jsem se s ním setkal osobně poprvé, už jsme o sobě ale věděli.

Jak na vás působil?

Z fotbalového prostředí jsem ho trošku znal, ale okamžitě jsem měl z něho příjemný pocit a těšil jsem se na spolupráci. Co jsem slyšel od kluků, které trénoval, byl férový chlap. To se později potvrdilo.

Jaký byl Vlastislav Mareček trenér? Tykali jste si?

To ne. Já jsem si s ním netykal, k trenérům jsem měl vždycky respekt. Potřeboval, aby mu starší hráči drželi kabinu a veškeré věci s námi komunikoval daleko víc než s mladými. Chtěl mít klid, neměli jsme sebemenší problém. Starší i mladí hráči Vlastíka naprosto respektovali. Byl to hodně férový člověk, který se do fotbalového prostředí moc nehodil. Zažil jsem ve své kariéře hodně trenérů, ale Vlastíka řadím úplně nejvýš, hlavně z toho lidského hlediska. Neznám ve fotbalové branži člověka, který by o něm řekl křivé slovo.

Byl k hráčům spíš kamarádský nebo vyžadoval tvrdou disciplínu?

Od každého kousek. Byl to hrozně soutěživý a kamarádský člověk, ale byl i hodně přísný. Několikrát jsem ho zažil v kabině pořádně vytočeného. Po jednom nevydařeném zápase jsem ho viděl bouchat do takové plechové vany, kam se dávají špinavé věci. Přitom si nějak bolestivě narazil ruku. Vzpomínám si, že tehdy křičel. Kurva, tady jsem zraněný akorát já a z mančaftu nikdo.

Měl i nějaké vlastnosti, o kterých se moc nevědělo?

Občas kouřil, před hráči to dost tajil. Po zápase, když se potřeboval uklidnit, šel stranou. Neříkám, že byl vášnivý kuřák, spíš si občas zapálil kvůli nám, protože ty stresové chvíle jsme mu připravovali my. To bylo asi jediné, co se u něho dalo považovat za špatnou vlastnost.

Když jsme u těch vlastností, vzal byste si od něj nějakou?

Myslím si, že název knížky S pokorou vítězů to naprosto vystihuje.

Na slavnostním večeru jste byl nejvzdálenější host. Přemýšlel jste dlouho, jestli přijedete?

Vůbec ne. Okamžitě, když jsem dostal pozvánku, jsem věděl, že pojedu. Když hrají Teplice na Slovácku, tak pokaždé zajdeme do Kunovic na hřbitov položit Vlastíkovi kytičku a zapálit svíčku. Ta je s logem FK Teplice, aby Vlastík věděl, že Teplice na něho nikdy nezapomenou.

Jak se vám líbil celý program?

Byl jsem hodně zvědavý, jak ten večer bude vypadat. Byla to velice důstojná vzpomínka na Vlastíka. Já jsem si to užil a snad i všichni ostatní.

Související S pokorou vítězů. V Kunovicích pokřtili knihu o Vlastislavu Marečkovi