Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Nyní je ale bývalý hráč Slovácké Slavie Uherské Hradiště, Uherského Brodu, Hradčovic, Veselí nad Moravou nebo Kyjova bez fotbalu.

Také v Rakousku byly nižší soutěže kvůli pandemii koronaviru přerušeny. „Ale není to zavřené plošně, nýbrž podle semaforu,“ upozorňuje.

Matzen patří do oblasti Dolního Rakouska, které na semaforu svítí oranžovou barvou. „To znamená, že se musí hrát bez diváků, což nikdo nechce, protože právě fanoušci jsou velkým zdrojem příjmů pro kluby, ve kterých působí spousta Čechů, Slováků nebo Balkánců. Takže v naší oblasti se všichni domluvili, že se hrát nebude,“ vysvětluje Orlovský. Jinde v Rakousku je to ale jiné a někde se třeba pořád hraje.

Rodák ze Slovácka předpokládá, že se sezona rozjede až po zimní přestávce na jaře. „A začneme s body, které jsme si doposud nahráli,“ očekává.

Kouč Matzenu připomíná, že v Rakousku nižší fotbal funguje trošku jinak než třeba na Moravě. „Devadesát procent hráčů z našeho týmu je placených, takže jsme s kluky udělali takové gesto a domluvili se, že poslední výplatu věnujeme klubu a podpoříme mládežníky,“ říká.

„Všichni chápeme, že tady trénujeme večer pod světly a že tamní lidé do fotbalu investují spoustu peněz. Bez diváků tady nejsou schopní fungovat,“ ví dobře.

Peníze do klubů totiž nejdou pouze z obcí či od různých sponzorů, ale také z bufetu a různých kulturních akcí, které oddíl pravidelně pořádá.

Podle Orlovského lidé z Dolního Rakouska berou Čechy a Slováky úplně jinak než třeba obyvatele hlavního města Vídně. „Všichni se tady cítíme, jako doma. Už to není tak, že sem jenom přijedeme na otočku, odehrajeme zápas, sebereme peníze a rychle mizíme domů,“ vykládá. „Několikrát do roka sem vezmeme i ženy či přítelkyně, navštívíme nějakou akci, festival. Třeba když jsem slavil čtyřicátiny, pozval jsem asi deset kluků z Rakouska. Vím, že i u Pavla Veleckého na svatbě někteří z nich byli,“ pokračuje.

Orlovský na rozdíl od jiných bývalých spoluhráčů či svěřenců nikde jinde než v Matzenu nepůsobil. K jižním sousedům zamířil v zimě 2009, posledních jedenáct let tak pendluje mezi Veletiny, kde bydlí, a Rakouskem. Před pandemií koronaviru mířil za fotbalem třikrát v týdnu. Vždycky absolvoval 110 kilometrů tam, po tréninku či zápase zase uháněl zpátky domů. A tak pořád dokola. 

V týmu má nyní čtyři svěřence ze Slovácka. V Matzenu rovněž působí Orlovského kamarád a bývalý spoluhráč Pavel Velecký, dále Radek Polách, Lukáš Kučera a Michal Janík. V týmu je však také ještě jeden slovenský fotbalista a v dalších třeba naturalizovaní Balkánci, Turci a jiní. „Je to takové multi kulti,“ směje se.

Úroveň soutěže je podle Orlovského slušná. Přirovnal by ji ke krajské I. A nebo I. B třídě. Právě s těmito soupeři se Matzen v rámci přípravy pravidelně potkává. „Dřív nás trénoval Pavel Nožička a my každou zimu jeli na dvoudenní pobyt na Moravu. Vždycky jsme na umělé trávě odehráli nějaké utkání a pak šli společně na večeři a malé posezení. Proti Hluku nebo Kunovicím jsme vždycky odehráli vyrovnané zápasy,“ vzpomíná. 

Největší slabinou jsou stejně jako v Česku rozhodčí. „Bohužel v naší třídě je jenom jeden hlavní, ostatní dva jsou laici, takže to někdy bývá takové horší. Jinak ale zázemí i hřiště jsou lepší než u nás,“ míní. „Dědáčci vždycky přijedou, dají si víno a sledují fotbal. Když je derby, přijde hodně lidí,“ přidává.

Návrat domů na Moravu zatím neplánuje. I když už několik nabídek obdržel, Rakousko se mu opouštět nechce. „Teď asi ne,“ přiznává obchodní ředitel firmy, která se zabývá prodejem vysokozdvižných vozíků. 

Přitom na Slovácku jako hráč prožil příjemné roky. Odchovanec Slovácké Slavie Uherské Hradiště si zahrál třetí ligu, působil v Uherském Brodě, Břestku, Dolním Němčí či Hradčovicích, pak společně s trenérem Chaloupkou, manažerem Flašarem a třeba i Pavlem Veleckým zamířil do Veselí nad Moravou, odkud se přesunul do Kyjova, který tehdy bojoval se Šardicemi o postup do divize.