Kanonýr Deníku
Přečíst článek >

Fotbal je celý jeho život a jenom těžko bychom hledali v akademii fotbalového Slovácka kouče, který má větší zkušenosti a životní nadhled. Jednašedesátiletý lodivod, který se svou povahou řadí spíš ke klidnějším trenérům, si cenu náležitě užívá.

„Mohu říct, že to bylo moje největší ocenění, které jsem kdy dostal a které jsem asi vůbec mohl dostat. Velice si toho vážím a jsem za to nesmírně rád. Mimo této ceny jsem byl před několika lety vyhodnocen jako nejlepší trenér okresu Hodonín, ale to bylo v jiných podmínkách a jiné kategorii. V Praze to bylo úplně něco jiného. Celá akce byla velmi důstojná a ze strany svazu bezvadně připravená. Všechno šlo ráz na ráz. Slavnostní večer měl spád, každý měl na stoličce svoje jméno. Vyhodnocení probíhalo po kategoriích, potom přišlo na řadu společné foto a tak dál,“ chválil organizaci zkušený stratég, pro kterého nebyla pozvánka do Prahy žádným bleskem z čistého nebe. „O nominaci jsem věděl z krajského svazu, jestli budu mezi nejlepšími, to jsem ale netušil. Dozvěděl jsem se to o něco později z dostupných kruhů. Mám na svazu kamarády, kteří působí v komisích mládeže,“ pousmál se.

Oceněni byli nejlepší tři trenéři mládeže bez udání pořadí. Na slavnostním galavečeru se postavil vedle takové ikony českého fotbalu, jako je současný generální sportovní manažer pražské Sparty Jaroslav Hřebík, třetím do party byl kouč libereckého dorostu Jiří Štol. Na slavnostním vyhlášení se představila téměř celá první garnitura českého fotbalu. „Byly tam všechny nejvýznamnější osobnosti naší kopané včetně předsedy fotbalové asociace pana Pelty, trenéra reprezentace Bílka a spousty dalších bývalých vynikajících fotbalistů. „Akce měla po všech stránkách vynikající úroveň,“ poznamenal úspěšný trenér na adresu slanostního večera, který v historickém sále žofínského paláce sledovalo na šest stovek pozvaných hostů.

Pokud půjdeme do historie trenérského řemesla Stanislava Vajčnera, zjistíme, že šel po úplně opačné straně fotbalového žebříku než drtivá většina jeho kolegů. Začínal totiž koučovat na regionální úrovni mužské mančafty a skončil u mládeže. V akademii fotbalového Slovácka působí už dvanáctým rokem. Z předešlých zkušeností dobře ví, že tlak na trenéry je v každé soutěži.

„Ať si nikdo nemyslí, že nervově nebo psychicky je náročná práce trenérů jenom ve vyšších soutěžích a u mužů. Můžete trénovat třeba okresní přebor, a když nemáte výsledky, tak se tím užíráte. Trénovat je totiž určitá prestiž. Každý kouč musí cítit tlak od funkcionářů a diváků na co nejlepší výsledky. Nikomu nemůže být lhostejné, když ho vedení odvolá. Ten tlak tu prostě je. O fotbale přemýšlíme skoro pořád,“ přiznává trenér mládežnické akademie Slovácka, který na svůj současný klub nedá dopustit. „Máme pro svoji práci vytvořené vynikající podmínky a já jsem maximálně spokojený. Jsem rád, že mám od vedení důvěru.“

Stanislav Vajčner ale žije nejenom fotbalem. Pokud ho nenajdete na hřišti, tak ho zcela jistě objevíte v jeho vinohradě. To je druhá velká láska a vášeň strážnického rodáka, který bydlí ve Veselí nad Moravou.

„Můj otec byl troufnu si říct špičkovým vinařem. Máme vinohrad ve Strážnici. Jako kluka mě to nijak zvlášť nebavilo, ale v té době byla povinnost chodit na záhumenky a do vinohradů. Když otec na začátku devadesátých let zemřel, zůstala po něm vinice, která čítala dva tisíce hlav. Já pocházím z osmi dětí a vinohrad jsme si rozdělili. V současné době mám asi osm set hlav. Práce na vinohradě mě baví a nejvíc vlastně ten celkový výsledek dobré víno. Rád posedím ve sklepě u dobré skleničky. Rád přinesu ochutnat kamarádům a zúčastňuji se i celkem pravidelně různých koštů a výstav. Přiznám se, že vůbec nepiji pivo a štamprli si dám jenom výjimečně. Mohu o sobě říct, že jsem vinař,“ prozradil na závěr.

Stanislav Dufka