Šestého června 1997 se hrálo mistrovské utkání I. B třídy, derby Dubňany – Vacenovice (0:5). Trenér domácích Jiří Dekař se odmítl vyjádřit k zápasu, píše se v tehdejších novinách. Utkání první ligy dorostu zhruba o deset let později. Dorostenci 1. FC Slovácko prohráli na svém hřišti v jednom z podzimních zápasů. „Nezlobte se, nemám, co bych k utkání řekl,“ odbude slušně, leč důrazně, stejný kouč žádost o zhodnocení utkání. „On přijde, vydržte chviličku, Jura to potřebuje rozchodit,“ radí jeho asistent Miroslav Hlahůlek.

Měl pravdu. Během půlhodinky se energický kouč objevil a už poměrně v klidu zhodnotil zápas. I takový je Jiří Dekař. „Ano, stává se mně to. Nedávno jsem takto vyhodil kluky ze Slovácka.com (web fanoušků Slovácka – pozn. aut.). Já se raději v klidu dvakrát vydechnu a teprve potom můžu hodnotit utkání, obzvlášť když se prohraje,“ potvrzuje horkokrevný trenér a vysvětluje svoje počínání. „Některé zápasy jsem jenom v klidu odseděl, ale potom mně připadlo, že ti kluci také tak utkání odehráli – bez zájmu a bez jiskry. Mám raději, když lavička zápasem žije.“

Fotbalovému míči propadl Jiří Dekař jak jinak než doma v Ratíškovicích. „Začal jsem hrát fotbal za žáky. Vzpomínám si, že nás bylo ve třídě patnáct kluků a z toho osm fotbalistů a sedm muzikantů. Do dneška někteří moji kamarádi hrají v dechovce. Mě ale muzika nikdy nic neříkala, vždycky mě to táhlo spíš na hřiště.“

Ratíškovický rodák začal svoji trenérskou kariéru přesně tam, kde fotbalovou. Doma u fotbalového potěru. „Moc jsem toho o trénování tenkrát nevěděl. Od žáků jsem potom skočil ke svému prvnímu angažmá u mužů do Dubňan, které se tehdy zachraňovaly v soutěži. Nakonec jsme skončili vysoko v horní polovině tabulky a na jaře jsme byli vůbec nejlepší ze všech mužstev,“ vzpomíná Jiří Dekař na téměř deset let staré působení v sousední vesnici.
Po nejnižší krajské soutěži přišel skok až do MSFL. Dostal nabídku pracovat jako asistent trenéra Luboše Jegly v Ratíškovicích, které tehdy úspěšně bojovaly o postup do druhé ligy. Pro Jiřího Dekaře to znamenalo první profesionální angažmá. Do té doby pracoval v místních dolech a potom ve firmě svého švagra. „Já dobře vím, co je tvrdá práce. Dvanáct let jsem fáral v třísměnném provozu. Pracoval jsem na šachtě a řeknu vám, byl to ‚secsakramentsky‘ tvrdý chleba. V dolech tehdy dělalo hodně sportovců z Hodonínska, třeba hokejisté. Ale někteří si tam chodili jenom pro výplatu,“ přiznává.

Jméno Jiřího Dekaře je nesmazatelně spojeno s nejslavnější érou fotbalu v Ratíškovicích, když mužstvo už jako hlavní trenér přivedl do druhé ligy. Postup si tým zajistil už tři kola před koncem. Vítězné tažení pokračovalo v následujícím roce spanilou jízdou v Poháru ČMFS. Fotbalisté Ratíškovic se zastavili až ve finále, kde jenom těsně prohráli s ligovým Libercem. Tentokrát byl u toho Dekař znovu – ale už jako asistent trenéra Vlastimila Paličky.

„Byl to nádherný zážitek, po dědině se šily klubové vlajky a do Prahy odjelo přes třicet autobusů fanoušků Ratíškovic. Manželka, která nám tehdy pomáhala s organizací v klubu, vůbec nevěděla, kde má shánět další autobusy. Do dneška jsem takové nadšení z fotbalu nezažil,“ připomíná velké chvíle Baníku a nezapomene na skvělou diváckou kulisu na druholigových zápasech. „Na nás tehdy chodily pětitisícové návštěvy. Hráli tam kluci z nejbližšího okolí, na které se chodili dívat jejich rodiče, dědečci, babičky, známí a kamarádi. Dneska, když přijedu na třetí ligu do Mutěnic, tak jsou tam s bídou dvě stovky lidí. Trenér z Prahy, hráči z celé republiky, kdo by na ně šel,“ klade Jiří Dekař řečnickou otázku.

Jenže nic neroste do nebe, ani sláva ratíškovického fotbalu. Své o tom ví i sedmačtyřicetiletý trenér. „Odešel hlavní sponzor. Trenér Vlastimil Palička dostal nabídku z ligy a vedení hledalo někoho nového. Nikoho nenašli, tak jsem jim zbyl já. Druhou ligu už se ale zachránit nepodařilo a vedení dokonce přihlásilo mančaft o dvě soutěže níž. Ještě když hrál první tým v divizi, tak jsem současně vedl ratíškovické muže a dorostence.“ Éra profesionálního fotbalu v Ratíškovicích skončila a ruku v ruce s tím se začala z dění okolo kulatého míče pomaličku vytrácet i velká opora Jiřího Dekaře – manželka Marcela. „Jezdila s námi na každý zápas. Já jsem trénoval, kluci hráli za dorost, švagr byl ve vedení klubu a fotbalem žila celá rodina. Jak jsem ale začal dělat hlavního trenéra, tak nějak na fotbal zanevřela a dneska je to jenom světlá výjimka, když se přijde podívat. Za minulou sezonu byla na Širůchu snad jenom jednou. Má zdravotní problémy se zády a je nejraději doma,“ říká Jiří Dekař.

Po pádu ratíškovického fotbalu odešel trénovat znovu I. B třídu, která se hrála v Hodoníně. To se psal rok 2002. Na podzim ovšem dostal nabídku na trénování už z rozjeté akademie mládeže tehdejšího Synotu. „Pamatuji si to jak dnes. Bylo to někdy v listopadu a byl pátek sedm hodin večer. Volal mi manažer Synotu pan Hastík, který mně nabídl profesionální práci u dorostu. Vůbec jsem se nerozmýšlel a okamžitě jsem to vzal,“ říká současný kouč mládežnické devatenáctky.

O tom, že fotbal není v životě to nejdůležitější, ví trenér Jiří Dekař své. „Zhruba před pěti lety nám těžce onemocněl mladší syn. Jeho zdravotní stav mi úplně přehodnotil pohled na život. Začal jsem vidět i jiné hodnoty,“ nechává nahlédnout i do nejstinnější stránky života. „V současné době už je relativně v pořádku, ale následky to samozřejmě zanechalo. Dneska si jde jenom tak zaťukat, ale ta fotbalovost v něm pořád je. Někteří trenéři jej přesvědčují, ať to zkusí. Já ale rezolutně říkám ne. Nejdůležitější je pro kluka zdraví.“

Jiří Dekař už trénuje dorostence ve fotbalové akademii sedmým rokem. Tvrdí, že je nejdéle sloužícím trenérem prvoligového dorostu v Česku. „Všichni kolem se už dávno vyměnili, jenom já zůstávám.“ Nedávno odkoučoval 112. zápas a překonal Vladimíra Michala. „Víte, já tvrdím, že prvoligový dorost je v trénování hned na třetím místě za první a druhou ligou mužů.

Devatenáctka totiž hraje na výsledek. Pokud by se sestoupilo, tak by šly dolů i ostatní dorostenecké mančafty bez ohledu na jejich umístění a já skončím. Kdo by chtěl trenéra, který s mužstvem spadl z první ligy, že,“ ptá se sám sebe.

Další stanicí svěřenců trenéra Jiřího Dekaře by měla být juniorka Slovácka, ti nejtalentovanější by se pak měli dostat i do kádru prvního mužstva. Myslíte, že se trenéři těchto mančaftů zajímají o herní projev hráčů devatenáctky? Opak je pravdou. „Jediný, kdo se mě ptal na kluky, byl Pavel Hoftych, který dneska trénuje v prvoligovém Zlíně, a já mu držím palce. Pavel je borec,“ říká otevřeně Jiří Dekař.

Zkušený kouč si myslí, že největším soupeřem trenéra mládeže jsou rodiče. „Za tím si stojím! Zvlášť rodiče těch fotbalistů, kteří nehrávají pravidelně a dělají náhradníky. Já si myslím, že mě většina rodičů už dobře zná a nikdo si nedovolí nějak protlačovat toho svého synka. Každý by chtěl svého kluka vidět nejmíň v naší lize, a když nenastupuje pravidelně, není chyba v něm, ale v trenérech,“ připomíná známou skutečnost, kterou zná snad každý trenér mládeže. Jiří Dekař se proto s rodiči vůbec „nekamarádíčkuje“. „Se všemi rodiči si zásadně vykám a držím si patřičný odstup. Rodič to vidí jinak, já to vidím také jinak. V přípravě dostanou šanci všichni a je jenom na nich, jak se s tím poperou.“

Jednu výjimku ve vztahu rodič – trenér přece jenom Jiří Dekař měl. „Ondra Voříšek. Fantasticky talentovaný fotbalista. Trénoval jsem ho za žáčky už u nás v Ratíškovicích. S jeho rodiči máme společnou zahradu a jeho tatínek mně dnes dělá vedoucího mužstva. S tím jsem si tykal už ale předtím, než k nám Ondra přišel. Každý rok pořádáme v Ratíškovicích a okolí jeho memoriál (Ondřej Voříšek před čtyřmi lety tragicky zahynul při autonehodě – pozn. aut.), kam se sjíždějí nejlepší mládežnické kluby z celé republiky.“

Všechno nejlepší, co vzešlo z akademie Slovácka, prošlo také pod rukama Jiřího Dekaře. Vzpomenou si bývalí svěřenci, a dnes někteří naši reprezentanti, alespoň jednou za rok na svého bývalého trenéra? „Zapomněli! Nejenom na mě, ale na akademii celkově. Co si máte myslet o tom, když jeden z reprezentantů řekne v novinách, že nejraději vzpomíná na trenéra Maluru a volá si s ním. Dřív došla esemeska k Vánocům od bývalých hráčů, dneska nenapíše skoro nikdo ani z vlastního mužstva. Ale vůbec mě to nepřekvapuje ani nemrzí. Beru to tak, jak to je,“ povídá trenér.

Nejvíce času zabere kouči devatenáctky trénování a příprava na zápasy. Dorostenci hrají většinou v sobotu, takže čas od času má volnou neděli. „To ale většinou jezdím po fotbalech v okolí Ratíškovic. Abych zjistil, jak to tam šlape, až mě vyhodí a já se budu vracet domů,“ směje se Jiří Dekař, který ale má i mimofotbalové zájmy. „Když je chvilka volna, tak velice rád chodím na hřiby. Jednou jsem někde v okolí Vracova dokonce ztratil kolo. Kdo to tam nezná, tak tam může velice lehce zabloudit. Teď chodím raději jenom kousek od baráku, kde mám svoje místa.“

Kromě fotbalu má v oblibě ještě jeden sport, který hraje dokonce soutěžně. „Máme u nás místní kuželkářskou ligu, a pokud je čas, tak si velice rád zahraji. Musím také říct, že jsem byl letos i na hradě Šternberk. V sobotu jsme dostali nakládačku v Příbrami, tak jsme si v neděli udělali s manželkou takový menší výlet,“ zakončil svoje téměř dvouhodinové povídání Jiří Dekař.

Stanislav Dufka