Třiačtyřicetiletý Libor Nuzík šéfuje diviznímu Strání, do povědomí fanoušků se však dostal také díky charitativní dražbě dresů brankáře Slovácka Matouše Trmala a záložníka Eindhovenu Michala Sadílka.

„Člověk, když může, tak se snaží pomoct. Ani já nejsem výjimkou,“ říká v rozhovoru pro Deníku úspěšný byznysmen a otec šestiletého Lukáše, který má nejtěžší formu autismu.

Proč jste se rozhodl vstoupit do dražby dresů brankáře Slovácka Matouše Trmala a záložníka Eindhovenu Michala Sadílka?

Hodně mě to oslovilo. Nápad s dražbou se mi zalíbil. Chtěl jsem to podpořit. Pro mě nebylo důležité, jestli dres získám nebo ne. Šlo hlavně o to, abych zvedl cenu dresu a pomohl tomu nápadu. Dříve jsme v nějaké charitativní akci vydražili třeba dres Pavla Nedvěda. S kolegy jsme podporovali různé nadace i neziskové organizace.

Souvisí pomoc čtyřletému Matějovi s tím, že sám doma vychováváte ne úplně zdravé dítě?

Samozřejmě. Oslovilo mě to i z toho důvodu, že můj šestiletý syn Lukáš je autista, má nejtěžší formu. Vždycky to člověk vnímá jinak, má jiný pohled na svět. I moje současná přítelkyně si prošla těžkým obdobím. Nemocí, kterou se jí podařilo překonat. Může to potkat každého z nás, nikdo neví, co bude zítra.

Ke Slovácku máte nějaký hlubší vztah?

Jeden čas jsme podporovali také Slovácko, které se představilo na stadionu ve Strání. Pocházíme ze stejného regionu a chtěli jsme lidem ukázat i ligový fotbal. Přece jenom je to vyšší úroveň než co hrajeme my ve Strání. (úsměv)

Vnímáte, že i fotbal v nižší soutěži je taková charita?

Všichni víme, že fotbal není nejdůležitější věc na světe. Snažíme se to dělat pro lidi. Neděláme to pro sebe, kamarády, žádné jednotlivce. Jsme rádi, že to lidé ve Strání vnímají a fotbal tady navštěvují. Kdyby tady chodilo padesát, sto diváků, nebude nás to tak bavit a fotbal dělat nebudeme. Můžeme se věnovat golfu či jiným sportům, které si občas taky rád zahraji, a nikdo by nás nekritizoval. Chceme ale společnosti něco vracet.

Fotbalu se věnujete jak dlouho?

Hrával jsem za žáky i dorost, jako funkcionář v klubu působím devět let. Předsedou jsem se stal v roce 2015.

Jaké je to stát v čele divizního klubu?

Je to nějaká výzva. Snažíme se klub i obec zviditelnit a posunout ho někam dál. Teď se nám to daří. Když jsem do klubu přišel, hrávali jsme tuším první B třídu. Postupně jsme první tým vytáhli až do divize, kterou budeme hrát už třetím rokem. Věřím tomu, že po reorganizaci soutěže to nyní pro nás bude lepší. Nebudeme za soupeři jezdit tak daleko, na Vysočinu. Nyní nás čekají týmy ze Zlínska, středu nebo jihu Moravy.

Reorganizaci tedy vítáte?

Samozřejmě. Reorganizace nám pomohla. I když je zápasů méně, nikomu se nechce pořád jezdit do Havlíčkova Brodu, Humpolce a podobně.

S poslední sezonou jste byl spokojený?

Ano. Chtěli jsme hrát kolem osmého, desátého místa, což se nám dařilo. Teďka bychom chtěli malinko výš. Chceme hlavně, aby fotbal v našem podání vypadal ještě lépe. Nechceme spoléhat pouze na bránění, ale zase chceme lidi bavit útočnou hrou. S tím souvisí posílení mužstva.

Jak těžké je přilákat hráče do divizního týmu?

Těžké to je všude, což vidíme v okolí. Hluk šel dobrovolně o soutěž níž, Hulín odhlásil družstvo dospělých. Hodně hráčů chodí do Rakouska, není jednoduché se domluvit a přilákat slušné fotbalisty. My je lákáme i na krásný areál. Na soutěž, co hrajeme, je tady momentálně nadstandardní zázemí. Pro nás to byla jasná priorita. Na podzim se nám podařilo vybudovat nové kabiny, zázemí. Podpora oba je slušná, samozřejmě vždycky může být lepší. (úsměv)

S mládeží problémy nemáte?

Vždycky může být dětí na hřišti víc, ale nestěžujeme si. Máme fotbalovou školičku, mladší i starší přípravku, žáky, dorost. Všechny týmy jsou na krajské úrovni. Děti to baví, jezdí k nám z okolních vesnic. Zatímco jinde mládež vůbec nemají a družstva tam ruší, u nás se tato nevděčná práce zatím daří.

Spolupracujete s okolními týmy?

Snažíme se navazovat spolupráci se Slováckem i dalšími okolními kluby. Máme družbu s Březovou. Podle mě každý klub z vyšší soutěže potřebuje nějaký farmářský oddíl z nižší třídy. Pokud nebude fotbal na nejmenších vesnicích, nebudou mít velké kluby z čeho vybírat. Hlavní je, že děti mají nějaké vyžití a nesedí jenom u počítače.

Vnímáte, že ne všichni ale do Strání kvůli specifickému prostředí jezdí rádi?

Taky o nás slýchám různé věci, ale žádné excesy u nás nikdy nebyly. Občas na nějakém poháru je to tady tvrdší. Jsou tady slavné schody, které vedou přes tribunu. Ale kdo na fotbal do Strání chodí, nemusí mít žádnou obavu. Pokud se hraje fair-play, je všechno v pořádku.