Moravané dalšího z aspirantů na postup do nejvyšší soutěže zdolali díky dvěma proměněným penaltám kanonýra Malára a jedné trefě Bosáka, který odšpuntoval pompézní oslavy. „Širůch explodoval jak sicilská Etna,“ vzpomíná s úsměvem v exkluzivním rozhovoru pro Deník tehdejší generální manažer Synotu a známý sportovní funkcionář Jaroslav Hastík. Letos v květnu uplyne od památného okamžiku rovných dvacet let.

„Jako hráč, trenér či funkcionář jsem toho ve fotbale už zažil hodně, ale na každé vítězství a postup se vzpomíná jen dobře. Tento však byl naprosto unikátním počinem všech, kteří se na tomto přelomovém úspěchu nějak podíleli. Pro všechny hráče, trenéra, členy realizačního týmu, klubový management i naše věrné fanoušky to byl nezapomenutelný zážitek a opravdový svátek. Spontánní nadšení a euforie, které na Širůchu tehdy zavládly, se mi proto vybavují i nejvíce,“ prohlásil pětašedesátiletý trenér Ořechova.

Věděl jste už před sezonou 1999/2000, že skládáte tým na první ligu?

Byli jsme ve druhé lize třetí sezonu, ale už v těch předešlých jsme skončili jen těsně za postupujícími dvojicemi Karviná – Blšany, respektive Bohemians – České Budějovice. Ve fotbalovém Synotu jsme se snažili budovat mužstvo systematicky, ale uvážlivě a s jasnou perspektivou. Tvrdit však už před sezonou, že tým postoupí do první ligy, by bylo odvážné. Věděli jsme však, že se můžeme opřít nejen o zkušené borce, kteří už nejvyšší soutěž okusili, což byl případ libera Libora Soldána či bojovníka Miroslava Hlahůlka, ale i další kvalitní a ambiciózní hráče, jako byli brankář Miroslav Ondrůšek, obránci Jan Trousil, Jiří Vojtěšek, Libor Bužek, Roman Veselý, záložníci Pavel Němčický, Tomáš Vajda, Pavol Kopačka, Libor Zapletal, Libor Bosák, Petr Lysáček a útočník Jiří Kowalík.

Objevili se však i problémy, že?

Ano. Náš osmnáctigólový kanonýr Patrik Holomek se po uplynulé sezoně vrátil do Brna a talentovaného útočníka Lubomíra Blahu vyřadilo zranění. Když se však po půlročním hostování ve Slavii nečekaně vrátil útočník Vladimír Malár, na jehož přestup Pražané dost nepochopitelně neuplatnili opci a navíc jsme se vrátili i na náš domácí Širůch z dobrovolného azylu v Uherském Hradišti, mohli jsme už tehdy spřádat ambiciózní plány, jak se o nejvyšší soutěž pokusit do třetice.

Soutěž jste nakonec ovládli s obrovským náskokem. Byli jste tak dominantní, jak napovídají výsledky a bodový zisk?

Zpočátku to až tak jasné nebylo a navíc i konkurence budila respekt. Úvodní zápas proti Xaverovu jsme těsně vyhráli, ale poté jsme vyšli naprázdno v Mladé Boleslavi a trenér František Komňacký musel reagovat. Vyplatilo se a už za týden to odnesl Prostějov, jemuž jsme naložili „sedmičku“ a po něm i oba ex-ligové týmy Lázní Bohdaneč a Karviné, které inkasovaly čtyřikrát. Těžkou zatěžkávací zkouškou jsme pak prošli v Ratíškovicích na půdě budoucího finalisty Českého poháru, koučovaného Vlastimilem Paličkou s bratry Kulyky, Zemánkem a spol. Po výhře 2:1 jsme se poprvé vyšvihli do čela tabulky. Důležité body jsme pak zpečetili vítězstvím nad silným Mostem, které v nastavení hlavou zařídil obránce Jan Trousil.

O průběžné vedení vás však v desátém kole připravila Viktoria Plzeň, které jste ve Štruncových sadech podlehli 2:4…

To je pravda. Následně jsme však vyhráli všech pět zbývajících zápasů proti Třinci, Nové huti Ostrava, Frýdku-Místku, Zlínu i Poštorné a přezimovali na prvním místě s šestibodovým náskokem na Západočechy. Po soustředění ve Velkých Losinách a na Kypru jsme v přípravě porazili i několik prvoligistů. Hned od úvodního jarního kola jsme tak mohli sebevědomě kráčet za vysněným cílem. Souběžně s tím už probíhala další právní, sportovně-technická a organizační jednání s cílem budoucí fúze s tehdy bohužel už poněkud chřadnoucí Slováckou Slávií Uherské Hradiště. Když se nám v polovině jara znovu podařilo se ctí zvládnout obě těžké odvety proti pronásledovatelům z Ratíškovic a Mostu, došlo šestého května 2000 k rozhodujícímu duelu s Plzní. Víc než třem tisícovkám natěšených diváků sice zatrnulo, když se hosté záhy ujali vedení, po půl hodině ale Vladimír Malár dvěma proměněnými penaltami strhl vedení na naši stranu a vítězství 3:1 pak ještě pojistil Libor Bosák. A Širůch explodoval jak sicilská Etna…

Oslavy musely být velkolepé …

Oslavovalo se dokonce dvakrát. Ty více bujaré proběhly už bezprostředně po květnovém rozhodujícím utkání s Plzní, a to nejenom na stadionu, ale třeba i v jedné z uherskohradišťských městských kašen. Ty oficiální se pak už s plnou parádou uskutečnily po závěrečném mistrovském utkání proti Poštorné, jednak znovu přímo na stadionu a jednak i v přilehlých restauračních prostorech sportovního areálu. Šampaňské teklo proudem a samozřejmě nechyběl ani ohňostroj. Oslavy postupu do nejvyšší soutěže si spolu s fanoušky mohly užít i partnerky hráčů a členů realizačního týmu.

V čem byla největší síla mužstva?

Většina kluků spolu hrála delší dobu a náš hráčský kádr byl už tehdy silný i dostatečně stabilizovaný, vyrovnaný a morálně odolný. Všichni v klubu navíc dokázali táhnout za jeden provaz. Zkušený trenér František Komňacký tak mohl plně uplatnit jak své nesporné odborné kvality, tak i svoji přirozenou autoritu.

Jak velkým faktorem úspěchu byl Širůch a fanoušci?

Návrat do důvěrně známého prostředí ve Starém Městě a hlasitá podpora fanoušků určitě sehrály významnou roli. Vždyť všech patnáct domácích utkání skončilo našim vítězstvím, přičemž byl dosažen brankový poměr 45:10 a zisk pětačtyřiceti bodů. To ze staroměstského Širůchu učinilo obávanou pevnost.

Kdo patřil mezi lídry týmu?

Já určitě za klíčovou postavu této druholigové sezony považuji nejlepšího střelce celé soutěže, tehdy čtyřiadvacetiletého Vladimíra Malára, jenž zaznamenal celkem čtyřiadvacet gólů z celkových pětasedmdesáti. Konečný úspěch v podobě postupu a prvenství s velkým náskokem sedmnácti bodů před druhou Plzní a dokonce propastných pětadvaceti bodů před třetími Ratíškovicemi byl však výsledkem společného úsilí všech hráčů, trenéra Komňackého, celého realizačního týmu a klubového managementu. Nelze však opomenout ani stabilní ekonomické zázemí klubu, vyplývající zejména z vazeb majoritního vlastníka klubu na široké portfolio obchodních partnerů.

Kdo to z vítězné party dotáhl v kariéře nejdál?

To se nedá jen tak určit. Například Libor Soldán měl v této sezoně šestatřicet let a svá nejlepší fotbalová léta strávil už předtím jinde. Podobné to bylo u Miroslava Hlahůlka. Ale i další hráči, jež se podíleli na postupu staroměstského Synotu do první ligy, si nejvyšší soutěž zahráli už dříve nebo později i v jiných klubech. Například Libor Zapletal v Olomouci, Pavel Němčický v Liberci, Jan Trousil v Brně, Tomáš Vajda v Drnovicích, Jiří Kowalík v Teplicích a v Brně, Vladimír Malár ve Slavii Praha a poté i ve Spartě Praha a ve Zlíně, Lubomír Blaha ve Spartě Praha, v Liberci i ve skotské lize.

Zůstáváte v kontaktu s některými hráči tehdejšího kádru?

V Ořechově, kde nyní trenérsky působím, hraje Jiří Kowalík, jenž i ve svých 42 letech nezapomněl dávat góly a dokonce vévodí střelecké tabulce krajské soutěže. Na hřištích se často vídám i s Pavlem Němčickým, jenž aktuálně trénuje Osvětimany a také s Liborem Soldánem, současným trenérem Starého Města. Kolegiálně přátelský vztah mám s Miroslavem Ondrůškem, který působí jako trenér třetiligového Uherského Brodu. Nejen na hřištích, ale třeba i v ulicích Hradiště se lze potkat s Miroslavem Hlahůlkem a Jiřím Vojtěškem. V průběhu jeho trenérského angažmá v Hodoníně jsem se několikrát střetl se vždy dobře naladěným Vladimírem Malárem, přes sociální sítě jsem v kontaktu s Lubomírem Blahou. Na sportovištích Otrokovic pár slov vždy rád prohodím s Liborem Zapletalem, k němuž mě váže i specifická osobní zkušenost. Byl totiž prvním fotbalistou, s nímž jsem v létě 1994 v jeho devatenácti letech za náš klub uzavíral profesionální smlouvu. Alespoň na dálku pak sleduji trenérskou práci Jana Trousila a výsledky jeho Vyškova v MSFL.

Po památné sezoně došlo ke sloučení s Uherským Hradištěm. Bylo to správné rozhodnutí?

Nejenže správné, ale také jediné možné a smysluplné. Tedy, pokud by se zde nechtělo hrát maximálně jen krajské nebo regionální soutěže …

Tehdy s vámi z druhého místa postoupila Plzeň. Neštve vás, že z klubu, který dříve pendloval mezi druhou ligou a nejvyšší soutěží se stal přední český tým, který si několikrát zahrál Ligu mistrů či evropské poháry?

To vůbec ne! Naopak, těší mě, že jsme v současnosti tak věhlasného soupeře několikrát zdolali už tehdy, a to jak ve druhé, tak i v první lize. Jsem dokonce rád, že pražským „S“ vyrostl silný konkurent, byť až na západě Čech. Jeho bývalého trenéra Pavla Vrbu považuji za jednoho z našich nejlepších trenérů. Řadu úspěšných sezon zde působil i Milan Petržela, jehož jsem jako dvacetiletého a téměř neznámého „objevil“ v Drnovicích pro náš klub. Plzeňské jsem byl před sedmi lety osobně povzbudit i v mnichovské Alianz aréně v jejich nerovném měření v Lize mistrů s domácím Bayernem.

Synot měl taky skvěle našlápnuto. V úvodních čtyřech ligových sezonách pokaždé vybojoval účast v evropském poháru Intertoto, kde odehrál celkem čtrnáct utkání. Jak na poháry vzpomínáte?

Každé takové utkání bylo především obrovským zážitkem a neocenitelnou zkušeností. Nejenom pro hráče a trenéry, ale i pro celý klubový management. A na své si určitě přišli i fanoušci. Za našimi renomovanými soupeři jsme cestovali malými letadly, což samo o sobě bylo velkým dobrodružstvím. Ani jednou jsme nevypadli v úvodním kole a hrát soutěžní duely proti francouzským klubům Rennes či Sochaux, švédskému Helsingborgu, německému Wolfsburgu, rumunské Craiově, srbskému OFS Bělehrad či moldavskému Tiraspolu nemohlo nikomu zevšednět. Jen škoda, že to tehdy ani nebylo náležitě doceněno. Interpohár už sice zanikl, ovšem já věřím, že naši tehdejší evropskou anabázi už stávající nebo i budoucí fotbalová generace jednou trumfne startem alespoň v Poháru UEFA…

Synot měl ambice bojovat o nejvyšší příčky v lize. V říjnu roku 2003 byl otevřen nový stadion. Pak ale přišla korupční aféra. Cítíte i po letech stále křivdu?

Ambice jsme měli vždycky a ve sportu je musí mít každý, kdo o něco čestně usiluje. Jsem si však jistý, že i ta drobná stopa, kterou jsme tehdy na přelomu tisíciletí ve fotbalovém Starém Městě a Uherském Hradišti zhruba během jedné dekády zanechali, je i tak nesmazatelná. Navzdory všemu.

Slovácko letos prožívá vydařenou sezonu. Na podzim získalo rekordních 31 bodů. Věříte, že by se evropské soutěže mohly do Uherského Hradiště vrátit?

Naživo jsem v této sezoně sice neviděl žádné utkání Slovácka, ale ze svých zdrojů vím, že v dosavadním průběhu mělo mužstvo pod trenérem Svědíkem našlápnuto stejně dobře, jako my v legendární sezoně 2003/04. Tehdy to ale skončilo nešťastně a já se obávám, že i tato sezona s ohledem na mimořádnou situaci dopadne podobně. Ale nechci předjímat.

Jak se díváte na současný český ligový fotbal?

Tak momentálně nevidíme vůbec nic… Závažná krize určitě jednou přejde a my všichni se pak rychle vrátíme i k našemu milovanému fotbalu. Přiznám se však, že český ligový fotbal už tak detailně nesleduji. Tam, kde fotbalově zrovna působím, ale vždycky hodlám být úspěšný.

Nechybí vám kulisy FORTUNA:LIGY?

Nechci se nikoho dotknout, ale naše fotbalová liga mně teď už opravdu neschází. Fotbal však pro mě i nadále zůstává krásnou, fascinující hrou a jedinečným fenoménem. Ale! Stačí fakt málo a musíte se bez něj obejít…