V dresu Slovácké Slavie odehrál spoustu sezon, v roce 1990 si dokonce zahrál i památné finále Českého poháru v Hodoníně proti pražské Dukle. Dnes šéfuje internacionálům zaniklého moravského oddílu a užívá si fotbalového důchodu.

Vedení prvoligového Slovácka si na jednu z klubových legend vzpomnělo u příležitosti Flašarova významného životního jubilea. Někdejšímu kouči Ořechova, Kunovic, Veselí nad Moravou nebo Kyjova k šedesátým narozeninám, které měl 29. listopadu, před sobotním utkáním s Plzní popřál ředitel Slovácka Petr Pojezný.

„Moc mě to potěšilo. Opravdu jsem ceremoniál hodně užil. Navíc to vygradovalo tím zápasem, který byl strany Slovácka opravdu vynikající. Celý podvečer se opravdu povedl,“ prohlásil oslavenec.

Cítíte se na na šedesát?

Spíš jako padesátník. (směje se) Musím to zaklepat, ale zatím jsem žádné výrazné zdravotní problémy neměl. Není to jako zamlada, ale hýbat se můžu.

Byly oslavy významného životního jubilea hodně bujaré?

My máme s dalšími bývalými hráči Slovácké Slavie takovou tradici, že veškeré akce a oslavy pořádáme ve sklepě u Kieryků v Mařaticích. Právě tam jsem pozval své někdejší spoluhráče, kamarády. Týden předtím jsem měl oslavu s rodinou u nás v Ořechově.

Jak moc vás to potěšilo, že si na vás vzpomnělo i vedení Slovácka, které vám popřálo před utkáním s Plzní?

Když mi to v pátek před zápasem zavolal Radomír Vlk, byl jsem hodně překvapený a potěšený. Říkali mi, že z toho chtějí udělat takovou tradici. Jsem rád, že jsem mohl být první. (úsměv) Ze strany Slovácka je to určitě pozitivní, že pamatuje i na bývalé hráče, trenéry, funkcionáře.

Překvapil vás výkon vašich následovníků?

Abych byl upřímný, tak ne. Na podzim jsem kluky viděl ve dvou zápasech a musím říct, že hrají opravdu velmi dobře. My ten výborný podzim možná zbytečně podceňujeme a ani si to neuvědomujeme, ale kádr je dlouho pohromadě. Tým navíc doplnili vynikající hráči, kterými Míša Kadlec a Milan Petržela bezpochyby jsou. Proti Plzni se mi líbil i stoper Hofmann a další kluci. Mužstvo je skvěle složené. Starší kluci jsou propojené s mladými hráči a střední generací, kterou zastupuje třeba Havlík s Reinberkem. Podle mě je Slovácko v tuto chvíli výborně poskládané a letošní výsledky opravdu nejsou náhodné. Na sedmé místo patří právem, umístění odpovídá kvalitě kádru. A pokud se bude dařit, klidně může na jaře bojovat o šestku.

Chodíte na Slovácko pravidelně?

Snažím se chodit pravidelně, ale někdy mi to bohužel z časových důvodů nevyjde. Nějaké věci mám naplánované dlouhodobě, navíc na všechny termíny jsou ideální. Ale pokud mi to vyjde, rád na stadion zajdu. Potkáme se tam s nejen bývalými hráči Uherského Hradiště, ale i Starého Města. Sedíme na tribuně spolu, pokecáme, zavzpomínáme. Pokaždé je to příjemné. Za to patří velký dík vedení Slovácka, že nám to umožnilo a zajistili nám permanentní vstupenky.

Kolik let jste strávil ve Slovácké Slavii?

Ve Slovácko Slavii jsem od roku 1967 nebo 1968, to už si teď nepamatuji. (úsměv) V Uherském Hradišti jsem strávil celou hráčskou kariéru s výjimkou dvouleté vojenské služby, kdy jsme byl v Dukle Tábor a pak ve VTJ Jičín. Jinak jsem byl v klubu až do roku 2001. Tehdy jsem odešel do Německa, kde jsem hrál necelé tři roky.

Na které období nejradši vzpomínáte?

Celou kariéru jsem strávil v obraně. Hráli jsme divizi, což byla třetí nejvyšší soutěž, po reorganizaci pak třetí ligu. Začínal jako levý bek, pak jsem nastupoval ve stoperské dvojici. Hlavně pod trenérem Maixnerem jsme hráli výborný fotbal. Vybavuji si, jak jsme bojovali o postup s Opavou. Zapomenout nemohu ani na památné finále Českého poháru v roce 1990, kdy jsme se v Hodoníně před televizními kamerami utkali s Duklou Praha. Pod vedením trenéra Janského jsme podali skvělý výkon, a pokud bychom za nadějného stavu 3:1 proměnili ve druhé půli své šance, zápas bychom vyhráli. Takto se Dukla vzpamatovala a otočila výsledek na konečných 3:5. Tehdy za soupeře hráli Látal, Hapal, Bittengel nebo třeba Jirka Němec. Všechno pozdější reprezentanti. Rád ale vzpomínám i na období pod trenérem Kusákem.

Závěr kariéry jste si zpříjemnil v zahraničí. Kde všude jste hrával?

Z Německa jsem se vrátil a byl ještě rok a půl v Rakousku. Po návratu jsme společně s Ladislavem Sovišem pomáhali Hluku, se kterým jsme postoupili z první A do krajského přeboru. Po sezoně jsme ale přestoupil do Kunovic. S nimi jsme vyhráli divizi, ale třetí ligy už jsem nešel. Kariéru jsem ukončil v Hradčovicích, kterým jsem pomáhal zachránit krajský přebor.

A začal se věnovat trenérské činnosti…

Nejprve jsem v roce 1996 pomáhal Ladislavu Janskému v Kunovicích trénovat přípravku. Pak jsem po sloučení ve Slovácké Slavii působil u žáků jako asistent Marku Háblovi. Následně jsem zamířil do Mutěnic a začal můj trenérský kolotoč, ze kterého jsem vystoupil před osmi lety.

Trenéřina vám neschází?

Ne. Samozřejmě bez fotbalu nejsem, protože působím jako prezident Internacionálů Slovácké Slavie. Máme stanovy, oficiální statut, fungujeme normálně. Chodím i na Slovácko, občas zajdu do Ořechova. Našel jsem si ale jiné aktivity, na které jsem v životě neměl kvůli fotbalu čas. Takže teď v zimě lyžuji, v létě zase jezdím na kole. Je to pro mě příjemný relax, oddech. Bez fotbalu dokážu být.

Takže kdyby přišla sebelepší nabídka, tak ji nepřijmete?

Ne, určitě ne. Poděkoval bych za ni, určitě už bych ale nikam nešel. Měl jsem trenérskou licenci A, ale už je pět let propadlá. Vyhovuje mi to tak, jak to teď je.