Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Prvně jmenovaný měl prsty v obou gólech, Václav Ondřejka druhý nádherný vstřelil. „Bylo to štěstí,“ přiznal po utkání, že takové voleje se netrefují každý den.

Rozhovor

Václave, utkání jste měli skvěle rozehrané, mohli jste dát více než dvě branky, nakonec jste ale o výhru málem přišli. Čím si to vysvětlujete?

Nedali jsme další šance a asi jsme se začali bát. Dostali jsme gól a najednou jsme znervózněli. Třeba moje chyba byla ta, že jsem nedokázal vpředu podržet balón.

Mezi střelce jste se mohl zapsat už v první půli, když vás přesným centrem našel Petr Švancara. Proč to už tehdy neskončilo gólem?

Vlítnul jsem tam se zavřenýma očima. Myslel jsem totiž, že tam půjde gólman s rukama napřed a že se srazíme. Zavřel jsem oči, netrefil jsem to dobře a balón šel nad.

Nakonec jste se ale dočkal krátce po zahájení druhé půle. To ale nebyla jednoduchá pozice…

No, to bylo štěstí (smích).

Pak jste měl na kopačce ještě jeden gól, co tomu chybělo?

Střele jsem dal malou razanci a obránce to stačil vykopnout z brány. Vykopával to určitě ještě před brankovou čárou, rozhodčí to posoudili správně. Ještě mi tam Láďa Volešák vyčítal, že byl volný, možná jsem to mohl dávat pod sebe.

V týdnu údajně padla v mužstvu nějaká sázka, že dáte Hradci dva góly…

Padla, ale nechtěl bych to nějak extra rozebírat, mělo by to zůstat v kabině. Ale nesplnil jsem to a prohrál jsem.

V závěru jste střídal, bylo v tom nějaké zranění, nebo už jste nemohl?

Už mě chytaly křeče a taky mě docela bolí i kotník. Jednou jsem totiž zkusil jeden zázračný kop šajtlí, jak to děla Švanci, a bolí mě z toho kotník (úsměv).