Osobnost Deníku
Přečíst článek >

A okamžitě jí bylo všude plno. Rozesmátá, s vidinou hodového víkendu v Bílovicích u Uherského Hradiště, kde má fotbalová reprezentantka Česka svůj domov. Tam se ovšem Veronika Hoferková v poslední době moc nezdržuje. Vesnici, která má něco málo přes patnáct stovek obyvatel, vyměnila za stotisícový švédský Linköping.

Ve Švédsku má za sebou první půlrok svého pobytu. Do země Vikingů se přitom - jak sama říká - snažila dostat už v loňském roce. „Studovala jsem na fakultě v Olomouci a pokoušela jsem se o Švédsko už vloni, ale bohužel to nevyšlo. Letos jsem si podala znovu žádost a na základě různých dotazníků, zkoušky z angličtiny a pohovoru jsem uspěla. V květnu jsem si vybrala obor, který chci studovat, a mezi oběma školami byla uzavřená smlouva,“ popsala Veronika Hoferková zrod své cesty na sever Evropy.

Škola a fotbal. V případě Veroniky možná v obráceném pořadí. To je přesně to, kvůli čemu do Švédska chtěla. Svoje první zahraniční angažmá si v podstatě zařídila sama. Věděla, že je v Linköpingu špičkový ženský fotbalový klub, a tak jejich manažerovi poslala e-maily, na které jí ale neodpovídal. „Když jsem tam přijela, tak jsem si přes Pavlínu Šťastnou (naše nejlepší fotbalistka, která ve Švédsku dlouhodobě hraje - pozn. aut.) na něj sehnala telefon. Za tři dny jsme se sešli a on mě odvezl na trénink. Potom jsem se dozvěděla, že na moje mejlíky odepisoval, ale mně nic nepřišlo.“

Šok! Ze začátku neměla kde spát

První nepříjemné překvapení po více než dvacetihodinové cestě přišlo pro Veroniku hned po příjezdu. „Z Čech nás tam přijelo víc a oni neměli pro všechny ubytování. Což byl celkem šok. Šest hodin večer a my nevěděli, kde budeme spát. Vůbec jsme netušili, co máme dělat. Obvolali jsme nějaké ubytovny, ale nic jsme nenašli. Nakonec jsme čtrnáct dnů spali v uskrovněných podmínkách na zemi na matracích, všichni v jedné místnosti,“ vzpomíná Hoferková na nepříjemnou anabázi.

Od té doby si však již nemůže na nic stěžovat. Švédsko je totiž země ženskému fotbalu zaslíbená. Svou kvalitou patří do nejužší špičky v Evropě. Prosadit se do základního kádru prvoligového klubu není nic jednoduchého, a to ani pro hráčku, která má za sebou několik desítek startů v naší reprezentaci. Veronika to dobře věděla už před svou cestou. „Uvidím, jak dokážu obstát v konkurenci ostatních hráček. Nemyslím si, že tam pro mě bude zrovna otevřená náruč. Ta cesta do základní sestavy bude asi složitější. Hrají tam jiným stylem než my. Bude tam i určitá jazyková bariéra. Pravděpodobně to nebude z týdne na týden, že budu hrát v základu, ale věřím si, že do půlroku se do základu probojuji,“ řekla v našem rozhovoru na začátku července.

Měla naprostou pravdu. Po prvním tréninku s áčkem Linköpingu měla mírně řečeno smíšené pocity. „Na tréninku bylo jenom osm holek, ostatní reprezentovaly Švédsko na olympiádě. V prvním mužstvu jsou většinou profesionálky, které se fotbalem živí, a když mě viděly, tak jsme si zrovna kolem krku nepadly. Asi se bály, že bych někomu mohla sebrat místo. Holky se moc nebavily, i já jsem byla trošičku nervózní. Byla tam i jazyková bariéra. Nejhorší bylo, když jsme začaly hrát fotbal. Hrály jsme čtyři na čtyři na ještě menším prostoru než je velké vápno (bere můj poznámkový blok a maluje zmenšené hřiště - pozn. aut.). Hrálo se na velké branky a byl to celkem mazec. Na co jsem vůbec nebyla zvyklá, bylo to, že když jsme třeba dostaly gól, tak rozehrávalo to mužstvo, které gól vstřelilo. U nás je to přesně opačně,“ popisuje Hoferková svůj první trénink a srovnává ho s přípravou u nás. „Tam se hodně střílí na branku a každý trénink je zakončený fotbalem. U nás to tak není. Já myslím, že ten jejich model je lepší a zábavnější. I celková péče o mužstvo je daleko větší než u nás. Na tréninku jsou třeba i čtyři trenéři.“

Na jaře se chce prosadit do áčka

Do prvního mužstva se i vinou skončeného přestupového období nedostala. Začala hrát za „béčko“ Linköpingu, které postoupilo do druhé švédské ligy. O záložním mužstvu mluví Veronika s nadšením. Barvitě a impulsivně popisuje hlavně úplné jiné přijetí než u „áčka“. „Holky se o mě zajímaly, vyptávaly se, jak to vypadá u nás. Žádné studené pohledy. Po zápase mě pořád chválily a přiznám se, že to člověka potěší. Už jsem je pozvala na návštěvu k nám do Česka,“ povídá šestadvacetiletá fotbalistka. Ještě jeden obrovský rozdíl vidí Hoferková mezi ženským fotbalem v Česku a ve Švédsku. „V našem týmu je úžasná atmosféra. Pořád se navzájem chválíme, povzbuzujeme. Uděláš chybu a nikdo ti nenadává. Maká se dál. Holky jsou také vnitřně víc ukázněné a víc koncentrované, a to se týká i tréninku. A když někdo mluví, tak mu opravdu naslouchají.“

Vyprávěla také o tom, že neslyšela žádného trenéra po holkách řvát, jak to často bývá zvykem u nás. Švédská liga se hraje systémem jaro – podzim. Startuje se sice až začátkem dubna, příprava ale začíná už v prvních prosincových dnech. „Budeme hrát halové turnaje a přípravné zápasy. Můj cíl je dostat se na jaře do prvního mužstva. Snad to vyjde,“ přeje si bývalá hráčka Slovácka, která si na severu Evropy plní svůj fotbalový sen.

Chybí jí kolo a polohrubá mouka

Veronika Hoferková ale ve Švédsku nežije jenom fotbalem. Rozpovídala se také o škole, kde jsou podle ní učitelé ke studentům daleko víc přátelští než u nás. Výuka není tak časově náročná, přesto se rozhodně nenudí. „Ze školy dostáváme dost úkolů. Seminární práce píšu v angličtině, a to mi zabere hodně času. Často také chodím do sportovního centra. Nějaký čas mně zabere vaření, ale já vařím ráda. Co tady ale nemůžu sehnat, je polohrubá mouka na knedlíky. Hodně často jsem také na internetu a píšu si s holkama od nás. A co mě také překvapilo, je, že ve Švédsku skoro všichni jezdí na kole. Třeba u školy vidíte ve stojanech dlouhou řadu kol. Tak jsem si také jedno v bazaru koupila a představte si, že mně ho ukradli,“ popisuje s úsměvem svůj jediný smutný zážitek.

Celou dobu naší schůzky mluvila Veronika o Švédsku s velkým nadšením a zaujetím. Téměř jsem se nemusel na nic ptát. Dvě hodiny našeho povídání by vydaly ještě na další dva zajímavé rozhovory. Bylo vidět, že je na severu Evropy opravdu spokojená. Na otázku jestli by tam chtěla žít třeba i natrvalo odpověděla: „Kdybych našla někoho s kým, tak ano.“

Stanislav Dufka