V letošní sezóně cítil, že by mohl udělat další krok. Třeba právě do A týmu jednoho z předních týmů v Nizozemsku. Jeho plány mu pokazilo těžké zranění kotníku. Ještě horší je fakt, jak se vše přihodilo. „V říjnu hrál A tým přátelák proti Ajaxu. Odehrál jsem padesát vteřin. Při prvním doteku s balónem jsem si sám těžce poranil kotník. Výsledek? Kompletně přetrhané vazy a následná operace. Mrzí mě to, ale nevzdávám se. Mám rád výzvy,“ zdůraznil Sedláček, který je stále českou fotbalovou nadějí.

Richarde, trochu zapátráme v minulosti. Jak jste vůbec začal s fotbalem?
Bylo to přímo v Rumburku. Zhruba od tří let jsem běhal za míčem, netrvalo dlouho a začal jsem chodit na tréninky přímo v Rumburku. Hned mě to chytlo.

Jak vaše kariéra pokračovala dál? Není tajemstvím, že šla strmě vzhůru.
Z Rumburka jsem šel do Děčína, kde jsem odehrál pár dobrých sezón. Poprvé jsem mohl nastoupit proti větším týmům, takže byla šance se ukázat. Všimly si mě Teplice, kam jsem přestoupil. Na konci kategorie U 14 přišel další přesun, tentokráte do pražské Sparty. Tam jsem hrál do konce „devatenáctek.“ Posléze přišel přestup do AZ Alkmaar.

Máte za sebou několik týmů a hlavně přesuny v rámci republiky.
V Děčíně to bylo lepší, trénoval mě vlastní táta. Dojížděli jsme a vozili mé dva velké kamarády. Po škole jsme se prostě sbalili a jeli na trénink. Přesun do Teplic byl už větší skok. Můj starší brácha už tam hrál. Rodina se rozhodla, že se tam přestěhujeme. Tady defacto začala moje fotbalová kariéra. Hrálo se na velkém hřišti. S Teplicemi jsme bojovali o titul, patřili jsme k nejlepším týmům v republice. Zažil jsem tam spoustu krásných momentů, turnajů, zápasů. Pak se ozvala Sparta a my se zase všichni přesunuli do Prahy. To byl splněný sen. Už jako malý jsem hodně fandil Spartě. Ale jako fakt hodně. 

Pak přišel první přesun mimo republiku. Jak se to všechno seběhlo?
Dozvěděl jsem se, že mě skauti z Alkmaaru nějakou dobu sledovali. Přišlo ale zranění, takže se to trochu oddálilo. Pak jsem dohrál poslední zápasy sezóny, tam už jsem jasně věděl, že mě skaut Alkmaaru pilně sleduje. Všechno se to rychle seběhlo. Hodně mě mrzí, že v tom byly problémy, nerozešel jsem se tehdy se Spartou v dobrém. Nikdy na Spartu nezapomenu. Kolikrát si zpětně pouštím staré zápasy. Potkal jsem tam neskutečné spoluhráče, dostal jsem se do reprezentace. Musím Spartě moc poděkovat. Během týdne jsem pak podepsal smlouvu a najednou se objevil v Holandsku.

No vidíte, reprezentace. Máte s ní bohaté zkušenosti, ne?
Od 16 do 19 let jsem nevynechal jediný sraz, tři roky jsem byl kapitánem. Velká čest, to je nejvíc, co může být. Přestup do Alkmaaru byl větším skokem, než jsem myslel. Začátek byl super, v přípravě přišel i gól. Ale přišla soutěž a já se dostal do situace, kdy jsem poprvé pravidelně nehrál. Bojoval jsem, vypadl z reprezentace, bylo to hodně náročné období. Pak jsem se tam ale vrátil a právě proti Holandsku jsem dal gól. Měl jsem dobře našlápnuto, začal jsem trénovat s „áčkem“ Alkmaaru. Bohužel do toho vlétlo vážné zranění, takže jsem aktuálně na marodce.

Richard Sedláček v nemocnici po operaci kotníku.Zdroj: Foto: archiv Richarda SedláčkaTak to mě mrzí. Co se přesně přihodilo?
V říjnu byla reprezentační pauza a Alkmaar si domluvil přátelské utkání proti Ajaxu. Byl jsem jediný z týmu U 23, který nastoupil. Proti nám bylo několik hráčů, kteří zažili s Ajaxem nedávnou skvělou jízdu Ligou mistrů. Strašně jsem se těšil. Přišel první dotek s míčem, chtěl jsem ho hned vrátit. Měl jsem kotník ve zvláštní pozici, udělal jsem si to sám. Hned jak to křuplo, bylo zle. Kompletně jsem si přetrhal vazy v kotníku, 14. října přišla operace. Není to sranda, potrvá šest měsíců, než budu v plné zátěži. Když tedy všechno půjde tak, jak má.

Jak probíhá vaše rekonvalescence?
Máme tady opravdu skvělé zázemí, je tady dokonce fyzio pro dlouhodobě zraněné. Každý den jsem od devíti do do dvou v zápřahu. V plánu mám až 25 různých cvičení. Nejdůležitější je rozhýbat kotník, aby neztuhl. Na začátku prosince budu už normálně chodi. Mám plno pohybových cvičení na nohy, ale i na vršek těla. Hodně jezdím na kole.

Aktuálně celý svět bojuje s koronavirem, hodně trpí i sport. Jak to je v Nizozemsku?
Zasáhlo to i náš tým. Alkmaar hraje Evropskou ligu a v jednu dobu jsme měli hodně pozitivních. Zahrálo si tak několik hráčů z juniorky. Cítil jsem šanci, že si taky zahraji. O to víc mě mrzí to zranění. Co se týče pandemie, taky tady byla vysoká čísla, teď to klesá. Fotbal se nezastavil, hraje se bez diváků. V tréninkovém centru máme přísná pravidla, při vstupu nosíme roušky. Několikrát týdně chodíme na testy, je prostě znát, že není něco v pořádku. Jsme ale rádi, že fotbal jede dál.

Říkal jste, že po rozhovoru na vás čeká hodina holandštiny. Jak těžký je to jazyk?
(smích). První rok jsem si říkal – co to je, tohle jsem v životě neslyšel. Snažil jsem se něco posbírat, bylo to těžké. Alespoň se naučit fotbalovou řeč. Pak jsem začal s jazykovými hodinami, teď se domluvím. Přesto chci mluvit ještě lépe, takže se stále učím.

Někde jsem četl, že jste omezil kontakt s rodinou, jelikož to na vás negativně působilo.
První dva roky byly náročné. Myslel jsem si, že když se budeme častěji vídat, bude to lepší. Ale bylo to přesně naopak. Sám sobě jsem řekl, že se musím více soustředit na fotbal. Zní to divně, ale když vídám rodinu méně, tak se více soustředím. Teď je samozřejmě složitější se domů dostat.

V Česku se často kritizují mladí hráči, kteří odcházejí velmi brzy do zahraničí. Udělal jste dobře, že jste odešel do Alkmaaru?
Stoprocentně! Nikdy toho nebudu litovat. První rok tam možná byly myšlenky typu, že jsem to uspěchal, proč jsem tady, když nehraji. Mám rád výzvy. Je to dřina, ale stojí to za to. I ve druhé lize na nás chodí 12 až 15 tisíc diváků. Jsem daleko silnější po lidské stránce, daleko lepší člověk, fotbalově na sobě cítím velkou změnu. V Česku bych se asi prosadil dřív, ale opravdu ničeho nelituju.

Radost se spoluhráčem.Zdroj: Foto: archiv Richarda SedláčkaNeměl jste při svém příchodu do klubu problémy s komunikací?
Uměl jsem anglicky, takže to problém nebyl. V Nizozemsku je angličtina povinná už odmalička. Náš trenér hrál v Manchesteru City, takže angličtinu taky ovládá. Samozřejmě je důležité naučit se tamní jazyk. Já jsem do téhle země přijel a musím se přizpůsobit.

Nebyl problém přizpůsobit se tamním zvykům?
Vůbec. Lidé mi sedli, více komunikují. Na začátku byl pro mě velký šok, když mi trenéři řekli, že když s něčím nesouhlasím, tak můžu bez zaklepání vejít do kanclu a o všem se v klidu pobavit. V Česku je tohle nereálné. Všechno mi tady vyhovuje.

Bavili jsme se o holandštině. Co čeština, nezapomínáte?
(smích). Vy to nevíte, ale já jsem byl ve škole vždy na češtinu velmi silný. Měl jsem i hodně dobrou maturitu z češtiny. Dva roky už ale česky vlastně nemluvím, na začátku jsem se hodně bavil s Ondrou Mihálikem. Teď už mi do toho skáčou česká a anglická slovíčka. Přítelkyně studuje v Anglii, té tam taky skáče angličtina. No, už je to prostě horší.

Jste v kontaktu třeba s Václavem Černým, který aktuálně hraje za Twente Enschede?
Ani moc ne. Jenom jsme se potkali, když jsme hráli proti Ajaxu. Občas jsem si napsal se Sáďou (Michal Sadílek). Ale nejvíce mě pomohl právě Ondra Mihálik.

Sedí vám útočný styl holanského fotbalu?
Určitě. Zápasy jsou otevřené, hraje se nahoru a dolů. Všechny týmy se snaží hrát fotbal, nepostaví se na vápno a jenom nenakopávají. Padá hodně branek, to se mi líbí. Hodně toho při zápase naběhám, takže mi to nevadí, vyhovuje mi to.

Co aktuálně děláte ve volném čase?
Jsou tady sice některé obchody otevřené, ale klub nám doporučil nikam nechodit. Být pozitivní na koronavirus je to poslední, co zrovna potřebuji. Vyhýbám se tomu. Snažím se hledat jiné záliby. Začal jsem hodně meditovat, číst knihy, zajímám se o stravu. Je těžké, že nemůžu za rodinou, takže si dost volám s bráchou a přítelkyní. To mě hodně pomáhá. Snažím se trávit čas pozitivně.

Jaké cíle máte v dalším roce?
Je pravda, že fotbalové cíle mi narušilo to zranění. Byla to důležitá sezóna, chtěl jsem udělat další krok a cítil se dobře. Podepsal jsem smlouvu na další rok. Nejdůležitější je, abych se uzdravil a nic neuspěchal. Na konci sezóny třeba stihnu odehrát pár zápasů, zvednu si sebevědomí a dostanu se do „áčka“ Alkmaaru. Rád bych se taky vrátil do reprezentace.

Šluknovský výběžek, ze kterého pocházíte, není často vnímám zrovna pozitivně. Přesto jste dobrým příkladem toho, jak se kluk z Rumburku může dostat tak daleko.
Nebál jsem se žádné výzvy, chodím do všeho často po hlavě. To je asi ten důvod. Jsem prostě kluk z malého městečka, který jako malý lezl po stromech a do jedenácti večer běhal za barákem s míčem u nohy.

V dětství jste hodně cestovali, stěhovali se. Nevadilo vám to?
Bylo to náročné, o tom žádná. Na druhou stranu jsem byl šťastný. Nevadilo mi si dělat nové kamarády, nemám problém se bavit s novými lidmi, přijde mi to normální. Většinou jsem všude zapadl a cítil se fajn.

Vánoce jsou za dveřmi, jak je budete trávit?
Velmi dobrá otázka. Potíž je ta karanténa. Ale postupně se to uvolňuje. Do Česka bych mohl letět normálně, ale při návratu bych musel do karantény. Věřím, že v prosinci bude stačit negativní test. Fyzioterapeut mě chce pustit, abych se odreagoval. Rodinu jsem od operace neviděl. Bude fajn vypnout a změnit prostředí. Věřím, že mi to vyjde.

Kdy jste byl naposledy ve svém rodném kraji?
Představte si, že to bylo letos v létě. Vzal jsem tam mladšího bráchu, moc si toho nepamatuje. Přespali jsme tam. Ukázal jsem mu mojí bývalou školu, kde jsem hrál fotbal. Ale dostal jsem se do Rumburku po 12 letech.