Kliknutím zvětšíte
Mezi elitu se útočník Zdeněk Nehoda vyšvihl ve Zlíně. Právě v Baťově městě, kam přišel jako neznámý patnáctiletý dorostenec v roce 1967 z rodného Hulína, odstartoval svoji báječnou kariéru.
„Vzpomínám na to moc rád. Jsem vděčný, že mě pan Pecha, který se společně s trenérem Bekeským na mé kariéře ve Zlíně nejvíce podílel, tehdy vytáhl a že mi tu šanci dal. Na Zlín mám jenom nejlepší vzpomínky,“ říká Zdeněk Nehoda.
Šikovný mladík nejprve hrál za dorost, pak naskočil do druhé ligy.
„Následující dva roky jsem odehrál skoro všechny zápasy v první lize,“ vybavuje si.
Ve vyšší soutěži si zvykl rychle. „Já jsem od malička hrál se staršími kluky, takže jsem neměl s adaptací problém,“ tvrdí.
Zlín tehdy nebral jako žádný velký klub.
„Byl jsem z Hulína a nejblíž byla Kroměříž, která hrála, tuším, divizi. Zlín v té době byl ve druhé lize a neměl nějaké velké výsledky. Pro mě to ale byla příležitost zahrát si dorosteneckou ligu,“ říká.
Do nejvyšší soutěže nakoukl ještě jako dorostenec a středoškolský student.
„Pro mě byla výhoda v tom, že v roce 1967 se otvíralo první sportovní gymnázium v celém Československu. Tehdy to byla Střední všeobecně vzdělávací škola a já jsem byl jeden z prvních studentů. Bylo to na tři roky,“ líčí.
Ve třídě se potkal s dalšími vrcholovými sportovci.
Dával jsem góly, takže mě zkušení brali
„Třída se otevřela hlavně kvůli plavcům, kteří tady byli nejlepší v republice. To byla velká výhoda, protože můj třídní učitel i ředitel školy mi později vycházeli vstříc,“ oceňuje i po letech.
„Když jsem začal hrát ligu, měl jsem individuální studijní plán a pomáhali mně, abych zvládal fotbal i školu,“ přidává.
V týmu byl suverénně nejmladší, přesto ho starší spoluhráči respektovali.
„Byli tu zkušení hráči jako Honza Klimeš, Tonda Juran nebo Standa Krajča. Druhý rok v první lize ještě Hojsík, který měl skoro o dvacet let víc než já a pomalu mohl být můj táta. Oni mě však brali, protože věděli, že něco umím, rozhoduji zápasy a dávám góly. Takže mě brali mezi sebe a zaučovali jak ve fotbale, tak i v životě,“ usmívá se Nehoda.
Vztah měl také k respektovanému trenérovi Matěji Bekeskému. Úspěšný kouč dokonce naučil pozdějšího reprezentačního útočníka zakončovat levou nohou.
„To je pravda, protože Bekeský dojížděl z Přerova, takže jsme spolu cestovali. Jak ráno, tak i odpoledne nebo večer,“ vypráví.
„To byla výhoda, že jsem zůstával po tréninku a piloval levačku. Trenér mě totiž začal stavět na levé křídlo, za což jsem mu byl později vděčný. Ty hodiny, co jsem levou nohou namlátil do stěny, se později v mé kariéře projevily tím, že jsem měl v koncovce obě nohy stejné,“ pokračuje.
Nehoda svůj premiérový gól mezi muži vstřelil do sítě Vítkovic ještě jako šestnáctiletý.
„To bylo ještě na Letné, ale většinu zlínského angažmá jsem strávil u komínů u elektrárny, kde tenkrát byl stadion,“ připomíná.
Ani po letech nezapomíná na tenisové kurty, čtyři věže, škvárovou plochu okolo hřiště.
„Stadion nebyl příjemný, ale lidé hlavně první rok na nás chodili, protože jsme po delší době byli v lize. Poté jsme vyhráli Československý pohár a hráli evropské poháry. Těch pět šest tisíc diváků na nás vždycky přišlo,“ hlásí.
Právě v roce 1970 pomohl Zlínu k senzačnímu triumfu v poháru, když ve finále vstřelil brankáři Vencelovi památný gól.
„Oni byli tehdy mistři republiky. Nám se podařilo u nich se štěstím uhrát remízu 3:3. Potom už to bylo spíše taktické, abychom to dotáhli do penalt, protože fotbalově byl Slovan úplně někde jinde než my,“ přiznává.
V domácí odvetě pak Nehoda kopal všechny tři penalty Zlína.
„Dneska je to rarita, ale u nás i v zahraničí to dlouho bylo tak, že jeden exekutor zahrává všechny pokutové kopy. Až později se to změnilo na pět různých hráčů,“ říká.
Zlínu v té době penalty šly. Vždyť ševci postupně vyřadili Brno, Ústí nad Labem, Tábor i Jablonec.
„A pak jsme na penalty vyhráli také penalty,“ směje se.
A všechny kopal právě legendární útočník. „V Brně jsme však měli štěstí, protože to skončilo 5:5 a Tonda Juran vyhrál los po hodu mincí,“ přidává Nehoda historku.
Tenkrát si neúspěch nepřipouštěl. Nervózní nebyl ani proti Vencelovi.
Pár penalt jsem zahodil. Ale to i Messi
„Mně bylo kolem osmnácti let a nepřemýšlel jsem nad tím, kdo proti mně stojí. Celou kariéru jsem penalty kopal a byl na tlak zvyklý. Na mistrovství Evropy proti mně stál Maier a taky jsem proměnil,“ připomíná legendární souboj.
Zkušenější zlínští spoluhráči Nehodovi vždycky důvěřovali a on je nikdy nezklamal.
„Kluci i trenér mě znali z tréninků. Stalo se i v lize, že jsem v boji o záchranu kopal důležitou penaltu. Oni věděli, že to umím a že si na to věřím. Několik penalt jsem ale zahodil, stejně jako v dnešní době Messi nebo Ronaldo. Ani já jsem nebyl bezchybný,“ říká.
Srovnávat úspěch z roku 1970 s vítězstvím v MOL Cupu v roce 2017 ale moc nechce.
„Ono to bylo trochu jiné, protože před dvěma lety hrál Zlín dobře i v lize. Po podzimu byl v horních patrech tabulky, kdežto my jsme se zachránili až někdy v předposlední kole. S námi tenkrát nikdo moc nepočítal. Pro všechny to bylo obrovské překvapení,“ pravil.
Se Zlínem si výborný forvard zahrál také Pohár vítězů pohárů. Nehoda se trefil do sítě irského týmu FC Bohemians i slavného PSV Eindhoven.
„Vím, že v Irsku jsem dal gól, o kterém nikdo nevěděl, protože ho kvůli velké mlze nikdo neviděl,“ směje se.
Na Eindhoven už tak příjemné vzpomínky ale nemá.
„To byl pro nás nešťastný zápas,“ ví.
„Doma jsme proti velkému favoritovi vedli 2:0. Dal jsem gól, ale měl další dvě nebo tři velké šance, kdy jsem mohl rozhodnout o postupu. Pak jsme ovšem před koncem dostali nešťastnou branku. Výhra 2:1 nám nestačila, protože venku jsme prohráli 0:1 a vypadli,“ mrzí Nehodu.
I když osmnáctiletý talent zářil, nabídky na přestup neměl. „Tehdy byla jiná doba, jiný režim, odlišné podmínky. Já jsem první nabídku dostal v roce 1976 po mistrovství Evropy, kdy mi bylo čtyřiadvacet let,“ uvedl.
Na zahraničí moc nepomýšlel, vždyť tam mohl odejít až po padesáti reprezentačních zápasech ve dvaatřiceti letech.
„Já jsem ale těch padesát utkání odehrál už do těch čtyřiadvacet let,“ říká.
Z Dukly odešel na výjimku až v roce 1983.
„Forma už ale nebyla taková, abych šel do špičkových mužstev, takže jsem pak zamířil do Německa, Belgie, Francie, ale už za zenitem výkonnosti,“ líčí.
Nehoda vystřídal SV Darmstadt 98, Standard Lutych, Grenoble, aby skončil v nižší rakouské soutěži.
Zlín sleduje i nadále
Po sestupu Zlína do druhé ligy zamířil do Dukly Praha, i když o kanonýra stál i Slovan Bratislava.
„Tenkrát to bylo jednoduché. Nepřestupovalo se jako dnes, nebyly profesionální smlouvy. Bez souhlasu klubu jste nemohl odejít. Já jsem podepsal smlouvu ve Slovanu, udělal jsem zkoušky na fakultu, kde jsem chtěl studovat. Prakticky už jsem byl skoro přestěhovaný s tím, že přišel povolávací rozkaz do Dukly a ze zákona jsem musel narukovat na vojnu,“ popisuje Nehoda, který během fotbalové kariéry vystudoval právnickou fakultu.
Na Julisce prožil jedenáct nádherných let, stal se legendou. Zlín sice na dálku sledoval, fandil mu, ale výsledky bývalého klubu už tolik neprožíval.
Po skončení kariéry se ale díky profesi hráčského agenta na Letnou několikrát vrátil.
„Zlín vnímám jako stabilizovaný klub, který má v posledních letech výkyvy ve výsledcích. Po podzimu hraje téměř o titul, na jaře se naopak téměř zachraňuje,“ všímá si.
„Do chodu klubu nevidím, ale myslím si, že lidé v klubu pracují velmi dobře. Pan Červenka i Zdeněk Grygera jsou seriózní lidé a dělají dobrý fotbal v Česku,“ prohlásil Nehoda, který žije v Ostravě, odkud do Zlína pravidelně dojíždí.
„S Panem Červenkou mám dobré vztahy. Zdeňka Grygeru jsem od nějakých patnácti let zastupoval jako hráče. Doposud jsme spolu jak v pracovním, tak i v soukromém kontaktu,“ říká.
Na slavnostním galavečeru Fastavu byl u příležitosti významného výročí sta let od založení fotbalu v Baťově městě zaslouženě oceněn.
„Moc si toho vážím,“ dodal Nehoda.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
