Děním ve fotbale v Indonésii pořádně zahýbalo neštěstí, které se stalo na začátku října a při němž zemřelo více než sto lidí. Soutěž je momentálně pozastavená. Víte už, kdy se bude pokračovat?
Bohužel se pořád nehraje. Tohle se stalo v sobotu na stadionu Arema, kde jsme hráli asi tři týdny předtím. Už tehdy tam bylo víc lidí, než je kapacita, což jsme ale nevěděli. Nechápeme, jak se může stát, že tam pustí o deset nebo osm tisíc lidí víc, než je kapacita. Druhý den jsme zrovna měli hrát velké derby, mohli jsme být na první místě, kdybychom vyhráli, ale tohle zamávalo se všemi. Dokonce tak, že indonéský prezident stopnul soutěž a řekl, že se začne vyšetřovat. To se dělo asi čtrnáct dní nebo tří týdny. Teď je to ve stavu, že se kontrolují stadiony, jak je kdo připravený, a pořád se neví. Žádné rozhodnutí není, jednou je to tak, že se začne v půlce listopadu, pak že to bude až v lednu. Pořád se jedná a je to strašně složité. My jsme z toho dost otrávení. Když člověk neví, co bude, je to dost deprimující. Po tom, co se stalo, ale chápeme, že ta stopka musela přijít.
Jak teď tedy vypadá váš program s týmem?
Jenom trénujeme a hrajeme modelové zápasy s naší dvacítkou. Je to dost složité, protože běžný cyklus, kdy se připravujete na vrchol o víkendu, tam není. I když kluci makají, tak pak přátelák o víkendu není v takovém módu, jako kdyby to byl mistrák. Je to psychicky dost náročné pro všechny.
Jak populární je fotbal v Indonésii? I podle toho, co říkáte, jsou návštěvy obrovské.
Je to sport číslo jedna. Velkým sportem je ještě badminton, ve kterém mají několik mistrů světa a olympijských vítězů. Fotbal je ale masovější a více rozšířený. Tím, že se minulý rok hrálo kvůli covidu bez diváků a hrálo se turnajově jen na Bali, jsou návštěvy opravdu neskutečné.
Jaká je úroveň hry v porovnání s českou ligou?
Je to dost specifické kvůli počasí. Jsou tu ale kvalitní týmy a kvalitní cizinci. V každém klubu smějí být jen tři mimo Asii a jeden Asiat. Většinou jsou tu Brazilci, Argentinci, ale hodně hráčů je i naturalizovaných, takže některé týmy mají cizinců více. Je tu třeba jeden Polák s indonéským pasem. Co se týče úrovně, tak není špatná. Hráči jsou hodně vyspělí technicky, horší je to s taktickými věcmi. Několik týmů by ale určitě hrálo naši ligu.
Je fotbal v Indonésii na vzestupu? Roste jeho úroveň?
Roste. Já jsem tady teprve pět měsíců, ale co slyším, tak je to každý rok lepší. Je to tím, že jsou tu evropští trenéři. U nás trénuje Němec, dál je tu Španěl, Chorvaté a styl se mění. Úroveň a kvalita tím jde nahoru.
Zahraničními hráči v soutěži jsou i Češi Ondřej Kúdela a Michael Krmenčík. Jsou ve vašem klubu bráni jako hvězdy?
Pro veřejnost i celou ligu byla velká věc, že tihle hráči přišli. Jsou tady braní za hvězdy, ale oni samotní se chovají super. Nemají chování hvězd, jsou úplně normální, což všichni lidé oceňují. Jejich kvalita je vidět hlavně na hřišti. Ta hovoří o všem.
Velkým tématem v Česku bylo nominování Kúdely z indonéské ligy do reprezentace. Co si o tom myslíte vy?
Takový profík, jako je Ondra, nemůže za tři měsíce, co tu je, zapomenout hrát fotbal. Jarda Šilhavý měl problém na stoperu a Ondru dobře zná. Proto se mu nedivím, že ho povolal. Podle ohlasů navíc Ondra vůbec nezklamal. Lidé, kteří neznají kvalitu indonéské ligy, ho hned zavrhli a odsoudili. To myslím, že není dobře.
Proč jste se rozhodl pro tuhle neobvyklou destinaci?
Dostal jsem nabídku od svého kamaráda Ferase Aliho, který dělá manažera a stojí za všemi hráčskými i trenérskými přestupy nejen do našeho klubu, ale také do klubů z celého arabského a asijského světa. Je to Libanonec, který žije dvacet let v Čechách. Zasvětil mě do toho, jak to tady vypadá, a řekl mi, že se nemám čeho bát. Že je tady dobrý tým, liga je v pohodě a dobře se tady žije. Jsou tady navíc dobří trenéři. Ještě jsem nepracoval s takovou kapacitou, jako je Thomas Doll. Já jsem takový dobrodruh, že jsem si řekl, že to zkusím. Mohlo by mě jednou mrzet, kdybych to nezkusil. Práce je specifická, velkou roli hraje počasí, které je opravdu extrém oproti Evropě. Práce mě ale baví, fotbal je můj život.
Jaká je spolupráce s Thomasem Dollem?
Byl jsem až překvapený, jak je lidský. Na nic si nehraje a je to přirozená autorita. Musím o něm mluvit jenom v superlativech. Asistenta mu dělá Ital Pasquale Rocco, máme tu ještě atletického kouče, který je napůl Kypřan a napůl Skot. Všichni tu jsou super profíci. Je to hodně zajímavá práce. Všichni se snaží změnit stav, ve kterém klub byl. Je to inspirativní a pro mě zajímavá práce.
Jaký je to posun od vašeho předchozího angažmá v Saudské Arábii?
Co se týče života, tak je to úplně jiné. V Saudské Arábii byla ještě o trochu větší teplota, ale není tam vlhkost. Já byl v poušti, což byl taky extrém. Byl jsem ale u U19, ne u áčka, takže práce byla trochu jiná. Saudská Arábie je daleko víc postavená na muslimských zákonech, zatímco tady je to volnější. Život je tady určitě lepší.
V Indonésii žije spousta lidí, je tam velký provoz a podobně. Jak jste si na tohle zvykl?
Lidi jsou tu hrozně příjemní, hrozně přátelští. Na druhou stranu, když něco chcete, musíte to říct víckrát, protože někdy to nechápou. Jsou ale hrozně fajn, hrozně hodní. Neviděl jsem, že by se tady někdo pohádal, všechno se řeší v klidu. Máme tady nádherné bydlení, všechno se tady dá koupit. Jsou tady ale hrozné zácpy, to je šílené. Na to si ale člověk taky časem zvykne, že jedete čtyři kilometry čtyřicet minut, když je špička. Jezdí se tady bez pravidel, ale ještě jsem tady neviděl bouračku. Všichni se pustí, mávnou na sebe, zatroubí a v klidu jedou dál. Nic se neděje. Berou to jako denní chleba, že to tak funguje.
