„Hlavně si s sebou neber foťák, nebo tě zabijou!“ upozornil mě dopředu známý Honza, když jsem mu řekl svůj plán. S čerty nejsou žerty, s radikálními fanoušky Dynama Drážďany také ne. Před časem hráčům vykopali v tréninkovém areálu jedenáct hrobů, u nichž bylo jedenáct křížů. Nedařilo se, hráčům tak ukázali svou hrubou nespokojenost. Jindy při pohárovém zápase s nenáviděným RB Leipzig, což je bohatý klub vlastněný a dotovaný firmou, která má ve znaku dva býky, hodili k hrací ploše uříznutou býčí hlavu. Incidentů mají na svém kontě spoustu, žluto-černý klub za posledních deset let zaplatil na pokutách za nedovolenou pyrotechniku a výtržnosti tolik peněz, že by si za ně pořídil kvalitní posilu.
Na druhou stranu ale mají výbornou pověst díky svému skvělému fandění. Stvořili peklo ve zlém i dobrém slova smyslu. Jejich podpora je ve třetí lize neuvěřitelná, pětadvacetitisícové návštěvy nejsou na domácím stadionu výjimkou. „Do Berlína nás jelo na pětatřicet tisíc. To byl fantastický výjezd. Nebo v minulé sezoně v Dortmundu při souboji s jejich béčkem osm tisíc,“ přibližuje už přímo na místě Honza, který se z Teplic vydává do necelých sedmdesát kilometrů vzdálené saské metropole zápas co zápas.
Permamentky šly na dračku
Drážďanský fotbalový klub prodal téměř 14 tisíc permanentek, což je na třetí nejvyšší soutěž číslo, kterému se u nás přibližuje jen Slavia. Ta podle dostupných údajů má 11 tisíc permanentkářů, její rival z Letné o dva tisíce méně. Dynamo zveřejnilo, že držitelé permanentek se nerekrutují pouze z širokého okolí, ale doslova z celého Německa. Jeden permanentkář dojíždí na domácí duely z městečka, které leží na 700 kilometrů vzdálených hranicích se Švýcarskem.
Na stadionu Rudolfa Harbiga, atleta, který padl na východně frontě za druhé světové války, nejsem poprvé. Byl jsem tu už párkrát nejen na fotbale, ale i na hokejovém duelu Litvínova se Spartou před třemi a půl lety. Nejraději sedím v nekuřáckém sektoru, kvůli poznání ryzí atmosféry se ale nyní vydávám do K-Blocku, tedy na tribunu na stání. Podle oficiálních údajů má kapacitu 11 tisíc diváků. Těším se, že bude naplněná k prasknutí. Těším se na atmosféru, kterou v Česku sotva zažiji.
Už dvě hodiny před začátkem prvního domácího zápasu nové sezony se ochoz za bránou začíná plnit nejvěrnějšími fanoušky, kteří předtím uspořádali průvod městem. Byl hlučný, doprovázely ho policejní manévry, řada ulic kvůli němu byla uzavřená. I já jdu na stadion raději s předstihem, ještě před tím se ale mrknu do fan shopu, ve kterém je k dostání v klubových barvách úplně vše, na co si jen vzpomenete.
Úspěšný penaltový pokus Stefana Kutschkeho:
Každý na sobě má dres, nebo šálu, často ale obojí. Děti, mladíci, holky, kluci, tátové středního věku, babičky i dědečkové. Jít na fotbal patří v Německu k národní kultuře. Chci zapadnout, kolem krku si obtáčím šálu, i když je mi v ní vedro. S parťákem vyjdu všechny schody strmé tribuny, utkání Dynama proti Bielefeldu, v minulém ročníku ještě druholigovému, budeme sledovat z pěkného nadhledu. Je hodina a půl do výkopu, K-Block je zaplněný minimálně dvěma tisíci fanoušky, i my už máme okolo své sousedy.
„Postoupíme konečně?“ obracím se na sympatickou slečnu, která má na hlavě slušivý žluto-černý klobouček s klubovým logem. „Určitě! Vedení vyhlásilo, že se chce vrátit do 2. Bundesligy. Věříme tomu, máme stejný sen. Je skvělé, že to řekli takhle otevřeně, spoustu fandů to nakoplo. Lístky v předprodeji rychle mizely. Myslím si, že může být vyprodáno,“ odpovídá mi ochotně, jako bychom byli staří známí z K-Blocku. Představím se a za chvíli už vím, že se jmenuje Ulrike.
Usměje se a zapálí si. Zdá se mi, že během následujících tří a půl hodin tak učiní každý, na koho se podívám. „Ale silně podnapilé fanoušky tu neuvidíš, ty Ultras nesnáší,“ poučuje mě Honza, když si postěžuju na kuřáckou vášeň většiny.
Zrcadlovku jsem na jeho doporučení nechal doma, a tak fotím a natáčím na mobil. Minimálně třikrát mě už před stadionem fanoušci napomínají, že bych neměl fotit obličeje jiných fans. Ví o tom, že ten stadion má propracovaný kamerový systém?
Dobrou hodinku před výkopem scházím dolů k stánkům, abych ochutnal typický německý bratwurst, chcete-li klobásu v housce. Do oka mi padnou nádherné graffiti na zdech vstupů do hlediště. Zaujal mě především Freddy Kruger v dresu Dynama. Fotím si ho, natáčím parádní atmosféru okolí. Vtom mě zastaví jeden z drážďanských Ultras. Třeba to byl ten, který uřízl býkovi hlavu.
„Kde máš šálu? Nebo dres? Jsi vůbec fanoušek Dynama?“ sype ze sebe rozrušeně. „A proč si to fotíš? Jsi novinář, nebo fanoušek hostí?“ Vím, že lhát se nemá, ale zalžu, že ani jedno. Že fandím domácím, jen jsem si odskočil do stánku a šálu nechal nahoře na tribuně u parťáka. Zazpívám mu část drážďanské hymny, chytám ho kolem ramen. Zpívá se mnou. To je zážitek!
„Ukaž mi ty fotky!" Už není tak nepříjemný. Zdobí ho ale typická německá důslednost. „Tyhle radši smaž, tady jsem zrovna já.“ Pomyslím si, že je další z těch, který bylo zatajeno, že je celých devadesát minut hry monitoruje policie. Fotky mažu, když už jsme teď kamarádi. Ale jen některé, u snímku tribun se zastavím a udělám blbého. „Takové už si můžu nechat, viď?“ Ještě si se mnou plácne a pak mizí v davu.
Když se vracím na své místo, mám co dělat, abych se prodral houfy fanoušků. Už postávají i na žlutě natřených schodech, které by měly sloužit jako úniková cesta. Je jasné, že K-Block bude plný k prasknutí. Cestou potkávám fanouška v masce, která není nepodobná příšeře z graffiti. Má v rukou zarámovaný obrázek K-Blocku, lidé mu hází do kyblíku peníze. Co to znamená?
„To je dlouhá historie. Před několika roky tu fanoušci při zápase s Aue, rivalským klubem, který nenávidí, měli nad hlavami heliem napuštěné gumové prase. Bylo fialové, což je barva Aue. Teď ho rozstříhali na kousky, ty kousky dali do obrazu K-Blocku, který za čtyřicet euro prodávají. To vše na podporu FSV Zwickau, spřáteleného klubu, který má finanční potíže,“ objasní mi později Ulrike. Na víc se neptám, při každém rozhovoru totiž na mě fouká své nikotinové obláčky.
Ale jo, tohle je krásné gesto, které čistí drážďanským fans karmu za jejich hříchy. Kdyby měli ode mě dostat medaile pro nejlépe fandící fanoušky, které jsem kdy viděl, na krku by se jim houpaly zlaté placky. Bez diskuze.
Vše začíná už před výkopem, kdy sborově zpívají dvě klubové hymny. Ta druhá, která se jmenuje Dvanáctý muž, vystihuje podstatu všeho. Fandové Dynama jsou zkrátka jeho dvanáctým mužem, motorem, dynamem. Víc není třeba dodávat. Vše vystihuje i transparent, který během střetnutí s Bielefeldem visí na plotu: „Nikdo není větší než spolek". Na mysli mají klub, Dynamo.
Spíkr připomíná německého vůdce
Když obě jedenáctky vchází slavnostně na hrací plochu, nad hlavami fandů z K-Blocku už se skví krásná klubové choreografie. Znak Dynama, kolem něhož jsou ratolesti a klubové barvy, zakrývá celý střed přeplněné tribuny na stání. Fanoušci, které nepřekrývá logo, si půl hodiny před vypuknutím chorea mezi sebou posílali fólie v klubových barvách. Na pokyn spírka je zvednou nad hlavu. „Tři, dva, jedna, teď!“ A už moje ruce nebi ukazují černou fólii. Jsem součástí Dynama, velké rodiny, která drží pospolu. V duši se mi rozlévá příjemné teplo.
Zmiňovaný spíkr, jenž diriguje početný kotel, mi svou dikcí občas připomíná jiného německého vůdce; zlosyna, který zpunktoval druhou světovou válku… To už tak příjemné není. Ale všechny čest, fanoušky umí vybičovat na maximum. Fandí se pořád, bez přestávky. Chorálů je nespočet, téměř všechny oslavují Dynamo. Jen výjimečně se skanduje proti rozhodčímu nebo soupeři. Pravdou je, že Bielefeld nepatří mezi kluby, které by Drážďanští nenáviděli. Mezi nepřítele se řadí hlavně zmiňované Aue, velmi neoblíbený je druholigový Magdeburg.
Prý jsou mezi fanoušky Dynama náckové, ptám se bez obalu Honzy. Přidávám, že tenhle názor má například jeden český fotbalista, který hrál Bundesligu. „Asi vím, koho myslíš. Ale má cenu sdílet názor někoho, kdo promrhal svůj talent a budoucnost v chlastu? I kdyby tu nějací náckové byli, tak co? Ukaž mi Ultras, ve kterých není ani jeden nácek. Zrovna tým, za který on hrál, má jedny z nejhorších Ultras v Německu,“ dočkám se odpovědi. Pravdou je, že pokud by se někde měli náckové objevit, tak určitě nepřekvapí, že se budou zařazovat do anonymních davů fotbalových fanoušků. Extrémisté vždy tíhli k hooligans, a to po celé Evropě.
Politika ale do K-Blocku nepatří, sem se chodí hlavně fandit. Pokud se tu nějaká politika probírá, tak jedině ta klubová. Proto mě spíš zajímá, jak je na tom klub s penězi, jestli má na koupi velkých jmen. Po poslední sezoně, v níž Dynamu utekla možnost porvat se o postup především vinou zpackaného podzimu, došlo k poměrně velké obměně, například do Magdeburgu zmizel kanonýr Arslan, jemuž Drážďany neprodloužily kontrakt, přestože měly opci.
V červenci hrály Drážďany v Praze se Slavií. Zápas, na který dorazil velký počet fanoušků z Německa, skončil 1:1. Podívejte se, jakou vytvořili atmosféru:
close
info
Zdroj: Deník/Vladimír Klíma
zoom_in
Fanoušci Drážďan při utkání v pražském Edenu
„Klub je finančně zajištěný, ale není to na žádné velké vyskakování. Asi i proto Arslan odešel, protože mu vedení nemohlo nabídnout víc. Spíš se sbírají mladí hráči na hostování,“ tvrdí Honza. Věří, že tým bude hrát zase nahoře. Měl by, odborníci ho řadí k favoritům 3. Bundesligy.
Nový ročník začalo Dynamo Drážďany parádně. Bielefeld po sebevědomém výkonu sestřelilo 3:1, téměř třicet tisíc diváků bylo v transu. Nadšení fandové svým miláčkům připravili mohutný aplaus, děkovačka se oproti zvyklostem protáhla. Hráči přelézali plot a těm nejvěrnějším děkovali osobně. Kapitán Stefan Kutschke, autor jedné z branek, ani nemohl dokončit živý rozhovor; příznivci ho vyvolávali tak dlouho, až interview předčasně ukončil. To je zkrátka Dynamo, tady mají fanoušci velké slovo. „Mně ani tolik nevadí, že se v Drážďanech nehraje vyšší soutěž. Pro mě je důležité srdce. To je někdy důležitější než stamiliony v rozpočtu,“ uzavírá Honza.
