Osobnost Deníku

Generální ředitel zlínského klubu Zdeněk Grygera společně se zástupci staré gardy Arnoštem Hoškem, Ivanem Blahou a Petrem Klhůfkem o poločasové přestávce předali Jeglovi dárkový koš a dres s jmenovkou a číslem sedmdesát. Právě tolik let známý kouč letos v lednu oslavil.

„Byl jsem velmi příjemně překvapený a poctěný. S Arnoštem Hoškem se známe dlouho, udržujeme spolu nějaký styl, ale nevěděl jsem, že to tady takto funguje. Zase tak často do Zlína najezdím, navíc jsem hrával i jinde, ale toto mě potěšilo,“ přiznává jubilant.

Jegla si sobotní odpoledne na Letné užil. Setkání s bývalými spoluhráči i přáteli mu zpříjemnil nejen výsledek a jasná výhra ševců, ale i debata na parkovišti, byť štamprli odmítl. „Vždyť jsem autem,“ bránil se s úsměvem.

Některé bývalé parťáky viděl po dlouhé době. Rodák ze Starého Města přišel do Zlína v roce 1972 z Brna.

„Tam mě společně s Františkem Štambachrem ostaršili a my už jako dorostenci nastupovali za muže třetí ligu. Nechtěl jsem jít na vojnu, ale studovat do Zlína. Trenér Matěj Bekeský měl velký přehled, věděl o mě, tak mě zlanařil,“ líčí.

První rok hrál druhou ligu, další sezony pomáhal ševcům k návratu. Neúspěšně. „I tak se ale nedá na Zlín zapomenout,“ přiznává. „Bylo to pro mě nádherné období, nedám na Zlín dopustit. Byli tu se mnou výborní hráči, od kterých jsem se měl co učit. Později jsem dohnal manko. Jenom škoda, že jsme neudrželi druhou ligu. Poslední zápas v Bardějov to byly jatka. Já jsem ale tehdy nehrál, měl jsem nohu v sádře,“ pamatuje si dobře.

V roce 1975 Jegla přestoupil do pražské Slavie. Ve slavném klubu ale moc příležitostí nedostal. Sešívaný dres navlékl ve třech ligových utkáních, gól nedal.

„Je pravda, že jsem si tam moc nekopl. Pravidelně nastupovalo dvanáct hráčů, polovina z nich byla v reprezentaci, takže bylo obrovsky těžké se prosadit,“ říká.

Jegla navíc před profesionální kariérou upřednostnil studium na vysoké škole. „Fotbal u mě nebyl na prvním místě,“ přiznává.

V nižších soutěžích nastupoval za Mladou Boleslav a Neratovice, v jednatřiceti letech se vrátil zpět domů na Slovácko.

„Už jsem ani nechtěl hrát, ale ve Starém Městě se dozvěděli, že jsem zpátky a tak jsem tam ještě dohrál kariéru,“ líčí.

Ještě coby aktivní hráč se začal věnovat trenéřině. Začal u přípravky, žáků až se dostal k mužům. Tři roky vedl Synot Staré Město. „Po pátém kole jsme byli první, přesto jsem se musel poroučet, protože přišel Nevrlý a já skončil,“ říká.

Tehdy zrovna studoval s Lubomírem Blahou trenérskou profilicenci. V roce 1999 se vrátil zpět do Zlína, ševce převzal po Antonínu Juranovi. Po jedné sezoně ale Letnou opustil. Zapšklý ale nebyl.

„Byl to můj trenérský vrchol,“ tvrdí. „Nevím, jestli to bylo tím, že jsem byl inženýr a měl jiné plány, ale ve Zlíně jsem zjistil, jak moc je tato profese psychicky náročná. Bylo těžké kousat porážky. I když jsem si myslel, že jsme udělal maximum pro výhru, úspěch, stejně jsme nemohl všechny věci ovlivnit. Sport prostě takto funguje,“ říká.

Trénování se věnoval asi jen deset let. Prošel Ratíškovicemi či Kunovicemi, vedl týmy v nižších soutěžích. S žákovským výběrem OFS Uherské Hradiště se podíval do Lyonu, s Lubomír Blahou vedl i krajskou amatérskou reprezentaci.

Celkově jej ale koučování nenaplňovalo, brzy jej přestalo bavit. „Pokud to neděláte na nějaké úrovni trénink, nemá to s trénováním nic společného,“ zjistil brzy. „Pokud kluci chodí do práce a jezdí po světě, těžko se mohou pořádně připravovat,“ přidává.

Na zápasech nižších soutěžích jej nepotkáte.

Pravidelně chodí jenom na ligové Slovácko. Na Městském stadionu Miroslava Valenty sedává s kamarády, bývalými spoluhráči. „Díky permanentce mám celkem přehled. Vím, co se děje nižší, ale zase nejsem takový fotbalový blázen, abych ještě objížděl nižší soutěže. Ještě když hrával můj syn, chodil jsem se na něj dívat, ale nepřál si to, protože jsem byl až příliš kritický,“ zakončuje povídání.