Tehdy v sezoně 1999/2000 jsem zápasy ve druhé lize hltal, na památné bitvy rivalů ze Slovácka, které na malých, ale útulných stadionech sledovaly davy fanoušků, nikdy nezapomenu. Přesně vím, jak současný trenér Kněžpole Palčík v areálu u Cihelny hlavou trefil výhru Starého Města. Vybavuji si i další momenty. Synot pak díky podpoře rodině Valentů vyrostl. Posílil, dostal se jinam.

A zatímco mé rodné Ratíškovice zabředly v krajských soutěžích, Slovácko všechny krize zvládlo.

Vypořádalo se s korupční aférou i dalšími problémy, které by mnohé kluby položily, semlely, malými krůčky a poctivou každodenní prací, o které tak rád často mluví ředitel klubu Petr Pojezný, se dostalo až mezi českou smetánku.

Ne, provinční klub z východní části republiky opravdu dlouhodobě nemůže konkurovat Slavii ani Spartě, i Plzeň je na tom daleko lépe, byť má finanční problémy, ale se zbytkem ligy může hrát na férovku, což dříve nebývalo.

Doby, kdy podceňovaný tým z Uherského Hradiště získával body víceméně jenom doma a k soupeřům jezdil jenom z povinnosti, jsou minulostí.

Slovácko se dostalo před Liberec i Jablonec, přeskočilo movitější Mladou Boleslav, je moravským králem.

A může za to především Martin Svědík. Právě jeho práce, odborné znalosti a tvrdá ruka mužstvo katapultovalo z ligového suterénu až mezi tuzemskou elitou.

Cesta nebyla úplně jednoduchá, hlavně ze začátku to občas zaskřípalo, ale postupně se hráči s nároky trenéra sžili, pochopili jej. Uvěřili mu a šli za ním. Z odepisovaných a nepotřebných hráčů je najednou žádané zboží, borci v nejlepší formě. Věk přitom jaksi nehraje roli …

Kdo by třeba tušil, že krajní obránce Reinberk, který několikrát uvažoval o přestupu do zahraničí, dvěma brankami sejme Spartu a rozhodne finále MOL Cupu?

Slovácko se i díky jemu a dalším odchovancům dostalo na zasloužený vrchol, dotklo se vytoužené trofeje.

Daníček, Havlík, Sadílek, Kohút jsou v klubu od dětství.

K nim veteráni Kadlec, Petržela, Hofmann, Kalabiška, spolehlivý brankář Nguyen, nečekaný střelec Jurečka, oživený Holzer, Slováci Tomič se Šimkem a i občas zlobiví Cicilia s Levinem.

Svědík dokázal z této party podruhé za sebou namíchat třaskavý koktejl, kterým soupeřům vůbec nešmakoval. Z borců vyždímal maximum.

Tým z Uherského Hradiště je na vrcholu své výkonnosti. Slaví první trofej v klubové historii. Směje se protivníkům, vychutnává si úspěch.

Zároveň se ale začíná pracovat. Na kádru, rozpočtu i běžných věcech. Tým nezůstane pohromadě, potřebuje omladit.

Jenže kde brát peníze na posily. Doba drahým nákupům nepřeje, navíc vedení Slovácka nechce a ani nemůže rozhazovat. Triumf v MOL Cupu totiž pokladnu nenaplní, štědří sponzoři se pořád nehrnou a ani přízeň města není taková, jak by si prvoligový klub zasloužil.

Takže vedení Slovácka čeká v letní pauze zase spousta práce, telefonátů. Přemlouvání, přesvědčování. Klíčové bude udržet trenéra Svědíka. Podobného kouče totiž nenajde. Stačí se podívat na Baník nebo Spartu, kde peníze nechybí, přesto hrdé značky stále jedou pod své možnosti a nikdo neví, jak zpátky na výsluní. Naproti tomu celek z Uherského Hradiště dál těží nad plán, jede nadoraz.

Jak dlouho úžasné období vydrží, ale nikdo neví. A i to je na tom všem krásné.

A byť jednou tahle euforie, spanilá jízda jistě skončí a Slovácko se vrátí zase do míst, kam svým rozpočtem, velikostí města a vším ostatním patří, všichni budou jen nostalgicky vzpomínat, jak tenkrát Kadlec a spol. váleli …

Autor Libor Kopl je fotbalový expert Deníku