„Pamatuji si na všechno, co se u nás odehrávalo,“ tvrdí s úsměvem bývalý kouč Zlína, Uherské Brodu, Slušovic či Viktorie Žižkov.

„Tehdy to ještě byla Hemeleho Hanácká župa. Otec vyřizoval veškerou korespondenci, taky věčně spravoval sítě, které byly z nekvalitních materiálů, ale on byl čalouník, takže provázků měl dostatek,“ líčí někdejšího Uličného asistent.

U Poláškům se taky pravidelně praly dresy či trenýrky. „Matka z toho byla nešťastná, protože po každém zápase se dvoje nebo troje ztratily,“ vybavuje si i po desítkách let.

František Polášek opravdu všechen svůj volný čas věnoval sportovnímu klubu. Za války dělal kromě tajemníka i hospodáře na praní rekvizit, sám opravoval kopačky a kopací míče, aby hráči měli v čem nastoupit. „V tomto období se obtížně sháněly kopačky a kopací míče byly jen na poukazy,“ upozorňuje Miroslav Polášek.

O lásce jeho tatínka ke klubu svědčí i to, že od jeho začátku až do roku 1947 podrobně psal pamětní knihu a podílel se i na výstavbě hřiště, což bylo pro rozvoj oddílu, který začal fungovat v roce 1942, klíčové.

„Nejprve začali budovat Na Dolinkách, kde ale nebyly potřebné rozměry. Takže ho začali rozšiřovat. Otec sehnal vagon, koleje a odváželi hlínu pryč. Po roce a půl práce však přišel vydatný déšť, kterým jim to všechno spláchl, což bylo pro všechny velké neštěstí,“ pamatuje si.

Pak se Částkovští přesunuli na druhý konec vesnice, ke křižovatce na Březolupy, ale ani tam hrací plocha dlouho nevydržela. „Hřiště bylo neustále pod vodou, takže po třech letech se přesunuli na současné místo,“ říká.

Začátky byly pro všechny opravdu velmi složité. „Za války žádná doprava nebyla. Jezdilo se na kolech nebo chodilo pěšky,“ připomíná.

A k dobru dává historku na památný výjezd s žebřiňákem. „Tehdy se domluvili, že na něm pojedou až do Strání. Vzali to přes Uherský Brod a Korytnou, kde ale skončili. Jelikož to chtěli za každou cenu nastoupit, soupeř za nimi přijel do Korytné, kde to kdesi na plácku odehráli,“ popisuje s úsměvem.

Poláškův tatínek šéfoval klubu snad dvacet let. Po něm štafetu převzali mladší činovníci. „Otec ale bez fotbalu nikdy nebyl. Ještě když měl osmdesát roků, sedával tady a byl na každém domácí zápase,“ říká.

Zavzpomínat nejen na svého tátu, ale i na kamarády přijel Miroslav Polášek i s parťákem Petrem Uličným v sobotu do Částkova, kde fotbalový oddíl slavil výročí osmdesáti let od založení.

„Otec byl Částkovjan, matka pocházela z Nedachlebic, kde jsem se i narodil, ale když mi byl rok, rodiče si koupili v Částkově domek. Bydleli jsme kousek od hřiště, na které jsem dobře viděl, takže když se po něm proháněli kluci a kopali si, rychle jsem vzal balon pod paži a uháněl za nimi,“ líčí.

V malé obci žil do čtrnácti let. Pak se šel učit do Zlína, kde hrál dorosteneckou ligu. Vojnu prožil v Bechyni. Po angažmá ve Spartaku Sezimovo Ústí se vrátil zpátky na Moravu.

Ve zlínském dresu si připsal několik startů ve druhé lize a nedlouho poté odešel do Spartaku Uherský Brod, kde v roce 1975 uzavřel hráčskou kariéru. „Oženil jsem se, čekali rodinu. Jelikož jsem nebyl až tak dobrý fotbalista, byt ve Zlíně jsem těžko mohl dostat, tak jsme se odstěhovali do Brodu, kde žiji dodneška,“ vypráví.

Do Částkova už se vrací jenom výjimečně. „Z naší třídy jsme zůstali jenom tři, ostatní už jsou po smrti,“ povzdechne si.