Mládežnický kouč Slovácka, který v minulosti dělal i asistenta Michalu Kordulovi u ligového týmu, kvůli vzácnému a závažnému onemocnění cév a přišel v roce 2012 o dva prsty na noze, letos na podzim si pak kvůli velkým bolestem nechal amputovat nohu od kolena dolů.

Na milovaný sport ale nezanevřel, u fotbalu zůstal dál. Ve Slovácku má na starosti starší žáky, v Babicích vede muže a je také členem výkonného výboru OFS Uherské Hradiště. Docela dost práce na muže s handicapem.

„Ani na malou chvíli mě ale nenapadlo, že bych měl se vším seknout a zůstat doma. Naopak hned jak to šlo, snažil jsem se vrátit. Fotbal mám tak moc rád, že bych bez něj nemohl být,“ říká v rozhovoru pro Deník dvaačtyřicetiletý kouč.

Na úvod se musím zdvořilostně zeptat. Jak se cítíte?
Děkuji, ujde to. (úsměv) Od čtvrtka mám novou protézu, takže byť s nějakým omezením, ale funguji celkem normálně. Až doteď jsem chodím jenom o berlích, ale postupně by to mělo být jenom lepší. Snad si na novou nohu zvyknu. (úsměv)

Jak na to reagují mladí svěřenci ve Slovácku?
Žádný problém jsem nezaznamenal. Po amputaci jsme svolal rodiče, na schůzce jim všechno vysvětlil. Kluci to až tolik nevnímají. Samozřejmě když s nimi nejsem, asi si ze mě dělají srandu, ale mně si nic říct nedovolí. (úsměv) V Babicích je to samozřejmě jiné. Černý humor probíhá normálně. Nevadí mi to. I já to zlehčuji, dělám si z toho srandu.

Odkdy máte zdravotní problémy?
Od roku 2007. Do té doby jsem neměl žádný problém, normálně jsem fungoval. Lékaři mi diagnostikovali Bürgerovu chorobu. Postihuje hlavně cévy končetin. Třeba jsem ušel padesát metrů a necítil palec u nohy. Noha byla ledová. Do toho přišly bolesti, měl jsem otevřené rány, proto mi museli v roce 2012 dva prsty na nouze amputovat. Časem to bylo ještě horší. Bolesti byly fakt velké, nemohl jsem ani spávat. I proto jsem sám přišel za lékařem, aby mi nohu od kolena dolů amputoval. 

Asistent reprezentačního trenéra Jiří Chytrý zase nemá ruku. Znáte jeho příběh?
Samozřejmě vím o koho jde, ale víc se znám s jeho bráchou, se kterým jsem byl v Uherském Hradišti. Hrávali jsme spolu, jsme stejný ročník. S Jirkou jsme párkrát proti sobě hráli, občas jsme prohodili pár slov, ale nic víc.

On to dotáhl nejvýš do třetí ligy. Vy jste hrál co za soutěže?
Pocházím z Břestku, ale prošel jsem mládeží Slovácké Slavie Uherské Hradiště. Coby dorostenec jsem přestoupil do Synotu, který tehdy hrál druhou ligu a vedl jej trenér Komňacký. Na vojnu jsem šel do Dukly Praha, která se tehdy jmenovala Dukla Dejvice. Hrávali jsme Pražský přebor a trénovali na Julisce. Po roce jsem se vrátil domů na Slovácko. Tehdy Synot zrovna postoupil do ligy a sloučil se s Uherským Hradištěm. Já jsem se do áčka nedostal, nastupoval jsme ve třetí lize za béčko. Pak jsem byl chvilku v Kunovicích a pak chodil různě po nižších soutěžích. Byl jsem ve Veselí nad Moravou, Hluku, Dolní Němčí nebo Břestku. V sedmadvaceti jsem ale kvůli zdravotním problémům skončil.

Bývalý trenér Zlína a Teplic Vlastislav Mareček na fotce s bývalým šéfem sklářů Františkem Hrdličkou.
Čistá duše. Legenda Mareček se ve Zlíně kromě trénování staral i o hrací plochy

S trénováním jste začal hned?
Fotbal mě bavil. V té době jsem se oženil, přestěhoval se do Otrokovic, kde mě zlanařil do Viktorie doktor Ševčík. Tehdy jsem si začal dělat licence a trénovat žáky a dorost. V roce 2010 mě tehdejší šéftrenér mládeže Zdeněk Botek zlákal do Slovácka. Byl jsem nejprve hlavním trenérem u žáků, půl roku jsem vedl mladší dorost a pak byl asi čtyři roky u devatenáctky. Nakonec jsem skončil v áčku.

Mrzí vás, že to na lavičce ligového týmu nedopadlo podle vašich představ?
Samozřejmě. Kdo by nechtěl být v lize? My jsme tam vydrželi rok a půl, pak jsme bohužel byli odvolaní.

Souhlasíte, že jste tehdy neměli k dispozici tak kvalitní hráče, jako má nynější realizační tým, který sklízí úspěchy?
Samozřejmě jsme si to rozebírali a vyhodnocovali asi stokrát. Je pravda, že v té době to tady bylo více postavené na výchově mladých hráčů, které jsme hodně zařazovali do sestavy, aby je pak klub mohl třeba zpeněžit. Tehdy byla nastavená taková cesta. Dobře vím, že práce s mladými hráči nese rizika, výsledky se dosahují hrozně těžko. V té době jsme měli v útoku mladé hráče Zajíce a Kubalu, teď tady jsou Cicilia, Jurečka a Šašinka. Rozdíl je obrovský, na druhé straně trenér Svědík, který to po nás převzal, měl další půlrok stejný kádr a pro Slovácko ligu v klidu zachránil. 

Čekal jste, že by tým mohl jít nahoru, dostat se do Evropy?
Je pravda, že mančaft udělal obrovský pokrok co se výsledků týče. Klub kádr velmi dobře posílil, vrátili se zkušení hráči. Kluci jsou dlouho při sobě. Slovácko má teď výbornou organizace hry, je po kondiční stránce výborně připravené. 

Chybí vám ligové kulisy?
Když je člověk vyhozený, vždycky je chvíli zhrzený, zklamaný. První půlrok po odvolání mi liga hrozně chyběla, protože jsem pracoval a žil tím na dvě stě procent. Štěstí bylo, že mě ředitel klubu Pojezný vrátil společně s Petrem Vlachovským k mládeži. Spolu jsme šli k devatenáctce a nebyl čas přemýšlet nad tím, co bylo předtím. Postupem času jsem cítil, že si potřeba odpočinout od výsledkového tlaku a šel k žákům rozvíjet jejich potenciál a zlepšovat výkony, což mě momentálně dává největší smysl.

Fotbalista Hluku Richard Vaďura pracuje ve Slovácku jako kondiční trenér mládeže. Nyní studuje v Madridu.
Vaďura studuje na vysoké škole Realu Madrid! Díky univerzitě byl i na Davis Cupu

Baví vás piplat nové Sadílky, Daníčky, Kadlece, Reinberky nebo Havlíky?
Šéftrenér Michal Kordula společně s vedením klubu nastavil celý systém, jednotnou koncepci. Všechny kategorie ve Slovácku pracují stejným způsobem, mají stejné tréninky nebo jsou si alespoň hodně podobné. Všechno je provázané, koncepčně. Právě Michal je stěžejním mužem celé mládeže. Do klubu přivádí hráče z celé Moravy. On je guru všech trenérů mládeže, udává směr. Co a jak by se mělo dělat.

Jakým stylem se mladí fotbalisté Slovácka prezentují?
Chceme být dominantní na míči, dokázat se prosadit a vyhrávat zápasy naším způsobem. Nechceme už od žáků spoléhat na pohyb v bloku, defenzivu, hru na brejky, nákopy, standardky. Chceme, aby kluci hráli s míčem co nejvíc. V tom jsou naši hráči oproti zbytku republice mnohem lepší. Kluci vynikají po technické stránce. Co nás ale dlouhodobě trápí, je omezený výběr hráčů. Jelikož chceme přivést i kluky s jinými somatotypy, jako jsou rychlost, akcelerace a jiné atributy, musíme získávat hráče z celé Moravy. V tomto trošku zaostáváme.

Souhlasíte, českému fotbalu právě rychlostní typy hráčů scházejí?
Je to tak. Rychlost se dá tréninkem zlepšit jenom něco málo. Tyto vlastnosti musí mít kluci vrozené. Samozřejmě  je v každém tréninku při jakémkoliv cvičení snažíme rozvíjet, posuny jsou ale pořád hrozně malé.

Devatenáctiletý fotbalista Ondřej Porč (u míče) na podzim nosil dres Osvětiman.
Porč o hraní v Osvětimanech: Šumulikoski? Mimo hřiště mu vykám, přiznává

To ale není to, co český fotbal trápí nejvíc, že?
Bohužel ne. Podle mě český fotbal moc nadprůměrných hráčů nevychovává a ani nevychová, pokud se nezmění celý systém, který je špatně nastavený. Velký problém je hlavně v uvažování a myšlení většiny trenérů. Každý z nich si hraje na svém písečku, výsledky už i v mládeži pro ně prvořadé. Při tom zapomínají na rozvoj samotných hráčů. Zatímco my rozehráváme již od brankáře, spousta týmů to jenom kopne na náhodu dopředu. My i za cenu ztráty a inkasovaného gólu nabádáme kluky ke kombinaci. Věříme, že čím víc si věci budou v zápasech zkoušet a opakovat, v mužích už to budou bez problémů zvládat. Opačně to ale bohužel nefunguje.

Přitom v Česku je hodně kvalifikovaných a vzdělaných trenérů …
Souhlasím. Vzdělávání trenérů je u nás na dobré úrovni. Bohužel mi přijde, že něco jiného se na školení a přednáškách vykládá a něco jiného se pak v praxi dělá. Opakuji, největší problém je v myšlení lidí. Počínaje sportovními řediteli, různými klubovými manažery. Právě od nich by to mělo vzejít, aby trenéři nebyli pod takovým tlakem výsledků, aby na prvním místě byl rozvoj hráče.

To v Babicích, kde vedete muže, máte asi klid, ne?
To jo. (úsměv) Zlákal mě tam předseda Emil Horníček. Známe se dlouho. Dlužil jsem mu to. Když jsem byl ještě v Otrokovicích, dával mi do mládeže nějaké hráče. Teď neměli trenéra, tak jsem mu slíbil výpomoc. Z půlroční anabáze se staly dva roky. Ale v Babicích to opravdu není o trenérovi, ale o nastavení, dobré partě a nějakých vztazích. Bohužel krajský a okresní fotbal šel výkonnostně hodně dolů. Většina mužstev je přestárlých, mladí kluci chybí. Dřív, když jsem hrával, měly tyto soutěže větší kvalitu.

Jako člen výkonného výboru OFS Uherského Hradiště s tím nemůžete nic udělat?
To asi nikdo z nás neovlivní. Navíc po mém zvolení přišly zdravotní problémy a já z toho na nějaký čas vypadl. Teďka jsem se vrátil, chodím na schůze a snažím se posunout mládežnický fotbal na okresní úrovni.