Patří mezi perspektivní sudí. Našlápnuto má slušně, klidně to může dotáhnout až do ligy. Ani mezinárodní listina není úplně sci-fi.
„Až tak dopředu se samozřejmě nedívám. Chci jít dopředu postupnými kroky. Mým nejbližším cílem je postup do I. A třídy a krajského přeboru, pak do divizní meziskupiny a tak dále,“ říká skromně Martinák.
Jeho vzorem je Dalibor Černý, který již v osmadvaceti letech píská ligu. „Strašně se mi líbí, jak píská,“ přiznává.
Aby se svému oblíbenci vyrovnal a dostal se na celostátní profesionální úroveň, musí odřídit ještě spoustu zápasů v krajských a moravských soutěžích.
Zatím si ale vede více než slušně. Rodák z Tupes na Uherskohradišťsku, kde stále bydlí, se stal rozhodčím již ve třinácti letech. „Převzal jsem štafetu po taťkovi. Když jsem začínal, on nějak končil, tak jsme se vyměnili,“ líčí s úsměvem.
Právě díky tátovi začal pískat. „Často jsme se na něj jezdívali dívat. Přišlo mi to zajímavé a poměrně fajn. Tak jsem to i přes ty nadávky zkusil,“ říká.
Úplně na začátku pískal hlavně žáky a dorost, v mužích chodil jenom na lajnu.
„Pro každého začínajícího rozhodčího je vždycky nejtěžší vydržet ty první zápasy, zvyknout si na nadávky a smířit se s tím, že ať na hřišti uděláte cokoliv, ne všichni to pokaždé vezmou,“ líčí.
„Nejdůležitější na tom všem je najít na profesi rozhodčího to, co tě na tom nejvíc baví a pískání je opravdu skvělé,“ tvrdí s úsměvem.
Podle Martináka je důležité získat potřebné zkušenosti a cit pro hru. „Každý sudí by měl umět vyhodnotit přestupek. Vědět, kdy má dát žlutou kartu, písknout ostřejší zákrok, třeba pustit spornější faul, uklidnit situaci. Za mě by se nemělo pískat přesně podle pravidel, ale dívat se na to trošku z nadhledu a lidsky,“ míní.
I tak si ale několikrát vyslechl pár perných slov, urážek. Nyní už mu to nevadí, zvykl si. „Je velký rozdíl pískat mládež a muže, na které jsem na začátku kariéry nebyl úplně nachystaný, takže po některých zápasech jsem měl pochyby, zda na to mám,“ připouští.
Končit ale nechtěl nikdy. Devatenáctiletý arbitr naopak dělá všechno proto, aby hráči, funkcionáři a fanoušci byli spokojení. Sám se snaží vzdělávat, být vždy připravený, ve střehu.
Sleduje zahraniční soutěže, chování kolegů při zápasech. Od těch zkušenějších se snaží vzít to lepší, přiučit se od nich.
„Třeba v I. A třídě už se utkání natáčejí, takže se můžeme na chyby i některé momenty podívat zpětně,“ uvedl.
Martinák na podzim coby hlavní rozhodčí řídí duely I. B třídy, ve vyšších krajských soutěžích bývá k vidění jenom na lajně. Jinak chodí pískat i mládež, letos po boku profesionálního sudího spolurozhodoval dva zápasy staršího dorostu Slovácka v celostátní lize.
close
info
Zdroj: Deník/Libor Kopl
zoom_in
Devatenáctiletý fotbalový rozhodčí Jan Martinák.
Přitom nechybělo mnoho a odchovanec tupeského fotbalu stejnou soutěž chytal. Kromě pískání totiž stále i chytá. V kariéře prošel Zlechovem, Slováckem, Bzencem, Břestkem a Kunovicemi, nyní působí v Kroměříži, kde nastupuje za rezervní tým v I. B třídě skupiny B. „V brance se střídáme s Kubou Benediktem,“ hlásí.
Student gymnázia v Uherském Hradiště, kde bude příští rok maturovat, však pravidelně trénuje i s třetiligovým týmem. Na hřišti je čtyřikrát týdně, takže běhat po lese nemusí, na krajské soutěže je dostatečně připravený. „Docela mě to překvapuje, že mi to zatím stačí. S fyzickou kondicí problémy nemám,“ tvrdí.
Jelikož je rozhodčí, kolegů nejen při zápasech Kroměříže B se zastává, byť občas s některými verdikty kolegů taky nesouhlasí, parťáky z pole spíše uklidňuje.
„Z vlastní zkušenosti dobře vím, že rozhodnutí rozhodčího stejně nezmění a když remcají, vždycky jim řeknu, ať si to jdou zkusit a je klid,“ dodává se smíchem.
