Ve slavném klubu strávil jeden rok, pod vedením legendárního trenéra Evžena Hadamczika získal v sezoně 1979/1980 i mistrovský titul.

„Tehdy byli v Baníku výborní hráči. Vojáček, Radimec, Lička, Šreiner, Rygel, Daněk či Knap. V tom roce 1980 hned pět hráčů z kádru vyhrálo olympijské hry v Moskvě, další tři pak získali na mistrovství Evropy bronz,“ upozorňuje dnes třiašedesátiletý chlapík.

Kadlček patřil spíše mezi náhradníky, většinou pouze střídal. I tak si historickou sezonu náramně užíval. Byl to vrchol jeho kariéry.

„Tehdy bylo těžší prosadit se než dnes,“ tvrdí. „Byla federální liga dohromady se Slováky, navíc ji hrálo méně mužstev. A taky hlavně nikdo se nedostal ven, takže všichni reprezentanti hráli doma,“ přidává.

Někdejší vynikající útočník zamířil na sever Moravy už v patnácti letech. Z rodného Dolního Němčí šel nejprve do Bohumína, kde se vykopal v dorostu, cenné zkušenosti nabral mezi muži ve druhé lize.

„Měl jsem fotbal rád, odloučení od rodiny mi až tolik nevadilo. Šel jsem na školu, bydlel na internátu a hlavně byl na hřišti. Byla to pro mě velká životní zkušenost,“ říká.

Z Bohumína se v zimě 1980 přesunul do Ostravy. V Baníku odehrál jaro, po zisku mistrovského titulu zůstal v mančaftu ještě na podzim, pak šel do Frýdku-Místku, který tenkrát hrál druhou ligu.

Ze Slezska se vrátil zpátky na Slovácko. Nosil dres Slovácké Slavie Uherské Hradiště, oženil se a založil rodinu.

Dvě sezony vypomáhal rodnému Dolnímu Němčí, kariéru zakončil v sousedním Rakousku, kde vydržel dlouhých sedm let.

U milovaného sportu zůstal i po skončení kariéry. Trénoval Dolní Němčí i Strání, v třiapadesáti letech dal ale fotbalu nečekaně sbohem a začal se věnovat jinému sportu.

„Holky dostudovaly, kamarád mě přesvědčil, ať začnu lyžovat. Od té doby jezdíme dvakrát ročně do Alp. Vždycky před Vánocemi a pak na jaře. Střídáme Francii, Itálii. Jsme dobrá parta, opravdu sportovní skupina. Nejezdíme tam za zábavou, alkoholem, ale opravdu lyžovat,“ říká s úsměvem.

Fotbal už sleduje jenom zpovzdálí. Jednou či dvakrát za sezonu se zajde podívat na Dolní Němčí, jak se mu daří v krajské I. A třídě, častěji jezdí s bratrem na ligové Slovácko. „On chodí na každý zápas, já si utkání vybírám,“ přiznává a vyzdvihuje práci trenéra Svědíka.

„Je to borec,“ smeká klobouk. „Kde byl, všude měl výsledky. Tento region mu sedl. Klukům se daří, mužstvo funguje, šlape,“ těší Kadlčka.

S úsměvem sleduje i vnuka, který začal hrát v přípravce. „Je do toho úplně zažraný,“ všímá si.

V minulosti se zájmem pozoroval i kariéru Davida Juráska. Šikovný mladík, který rovněž pochází z Dolního Němčí, se přes Slovácko, Brno, Prostějov a Mladou Boleslav dostal až do Slavie, premiéru v sešívaném dresu si nedávno odbyl právě při utkání v Uherském Hradišti.

„Davida znám od mládí, bydlí kousek ode mě. Jeho kariéru jsem sledoval. Vždycky měl velice dobrou kopací techniku, dařilo se mu. Zlom přišel asi po odchodu ze Slovácka. Vzhledem k tomu, kam to dotáhl, bylo asi jeho tehdejší rozhodnutí správné,“ myslí si.

Jurásek ovšem není zdaleka jediným fotbalistou, který do dotáhl až do nejvyšší soutěže. V lize si připsali starty i gólman Vít Nemrava či útočník Jan Bobčík.

Daleko to dotáhl i Ludvík Kadlček, který hrával v Uherském Hradišti a Zlíně. „Zažil jsem ho jenom z vyprávění. Rodina to není, pouze shoda jmen. V Dolním Němčí je Kadlček každý druhý,“ říká s úsměvem bývalý forvard Ostravy či Bohumína.

A ze spousty z nich v minulosti stala spousta výborných fotbalistů. Slušnou úroveň si mužstvo z vesnice roku 2018 drží dodnes.

„U nás se vždycky dobře pracovalo s mládeží. Trenéři byli zapálení, klukům se věnovali. Teď je to jiné, dřív byla jiná doba. Na vesnici nebylo jiné vyžití. V zimě se hrál hokej, jinak pořád jenom fotbal. Nic jiného prostě nebylo,“ dodává.