„Je to neuvěřitelné,“ rozplývá se čtyřiadvacetiletá reprezentantka.
„Bratr si se mnou a sestrou chodil kopat s balonem před barák. Hrál u nás v klubu a donutil nás,“ směje se Kamila Dubcová. „Mě to obrovský chytlo. Fotbal se stal mojí vášní od prvního okamžiku,“ vzpomíná na dětství. „Měla jsem radost z pohybu. Nikdy jsem nesnila o velké kariéře,“ popisuje prvotní nadšení.
„Začala jsem hrát v Poličné na Vsetínsku v klukovském týmu. Postupně jsem prošla všemi žákovskými kategoriemi do patnácti let. Pak už nezbývalo než zamířit do ženského týmu. Tak jsem putovala do Slovácka,“ vypravuje cestu na fotbalové výsluní mladá reprezentantka.
V Uherském Hradišti kombinovala studia na střední škole s fotbalovými povinnostmi. „Po škole jsem šla na večerní trénink,“ vybavuje si. Mnohokrát čelila posměškům ze strany spolužaček. Stejně jako pokušení ze strany vrstevníků, aby trénink či zápas oželela na úkor teenagerských radovánek. „Určité věci jsem si musela odříct. Ale já jsem typ, jemuž tohle nevadí. Mám ráda svůj klid. Jsem raději doma, než abych vymetala večírky.“
Ve Slovácku prožila čtyři roky. Následně na sezonu zamířila do Slavie. Její výkonnost letěla strmě nahoru. „Při přestupu do Prahy jsem už tušila, že jde o mezikrok na cestě do zahraničí. Už jsem měla v hlavě, že pokud vše vyjde, zkusím přestoupit do lepší soutěže,“ vypravuje.
Přitom ještě o pár let dříve se Kamile Dubcové ani nesnilo, že by fotbal byl náplní jejího života. „Prostě jsem chodila do školy a hrála fotbal. Neřešila jsem, jestli se budu milovanou hrou živit. A pak přišla nabídka profesionální smlouvy.“
Po pouhém roce vyměnila dres Slavie Praha za barvy italského Sassuola. „Začátky byly hodně těžké,“ přiznává bez vytáček. „Hodně mi pomohlo, že se mnou v týmu byla sestra,“ připomíná Kamila Dubcová, že italský klub angažoval i Michaelu Dubcovou.
„Mám ráda pořádek, plánování. Musela jsem si zvykat na jinou mentalitu, jinou kulturu. Určitou bariéru představovala i italština. Ale fotbalové výrazy jsem pochytila rychle, což mi situaci usnadnilo. Navíc jsem ukázala, že nejsem v týmu jenom do počtu. Rychle jsem byla pro tým přínosem, což moje začlenění usnadnilo. Já určitě v šatně nejsem vidět, slyšet. Musela jsem si respekt získat na hřišti. A protože se mi dařilo, tak mě vzaly,“ vypravuje Kamila Dubcová. „Mimo fotbal šlo všechno hladce. Na krásné počasí a skvělé jídlo se zvyká snadno,“ usmívá se.
Během jednašedesáti zápasů za Sassuolo nastřílela šestnáct branek. V sezoně 2020/2021 byla dokonce vyhlášena nejlepší záložnicí celé soutěže. Užívala si pozornosti a zcela odlišného postavení ženského fotbalu ve srovnání s tuzemskou scénou.
„Ženský fotbal je v Itálii jinde. Před každým kolem je v televizi studio, které se věnuje jenom ženské lize. Všechny zápasy běží na internetovém programu televize a jeden zápas je dostupný klasicky. Rádio se rovněž věnuje ženskému fotbalu hodně intenzivně. Nejen regionální, ale i celostátní,“ krčí rameny.
„Fanoušci se s námi chtějí fotit, přijdou si pro podpis. Jde o další aspekt, který usnadňuje adaptaci v novém prostředí.“
Výjimečné výkony katapultovaly Kamilu Dubcovou na výjimečnou adresu. Od startu probíhající sezony je oporou AC Milán. „Je to pojem,“ usměje se.
„Se Sassuolem jsme hrály vlastně na stejných pozicích jako AC Milán. Ale jinak jde o obrovský skok. Zázemí je na mnohem lepší úrovni. Konkurence je nesrovnatelná. V Sassuolu bylo dvanáct třináct hráček, zbytek moc nehrál. Místo jsem měla prakticky jisté. V AC bojuje dvacet holek o pozici. A jméno klubu zavazuje. Vytváří na hráčky tlak. Každý neúspěch se vnímá mnohem intenzivněji. Ze strany vedení, fanoušků. I já sama chci být úspěšná,“ neskrývá, že jméno slavného klubu ji nutí pracovat a posouvat výkonnost.
Působení v italské nejvyšší soutěži bere jako splnění snu. „Trénink máme vždy hodinu a půl před polednem. Pak jdu do klubového bistra na oběd. Tréninkové centrum máme společné s mládeží, tudíž dopoledne je zcela prázdné. Máme k dispozici vše, na co si vzpomeneme. Když si vybavím podmínky na Slovácku, kde jsme kolikrát ani neměly šatnu na převléknutí,“ culí se Kamila Dubcová, když popisuje svět elitní ženské italské soutěže.
„Vážím si, že mohu dělat, co mě naplňuje. Spousta lidí má práci, která se jim protiví. Já si mohu díky fotbalu užívat každý den,“ vypravuje a nabízí pohled na srovnání se světem mužského fotbalu.
„Třeba když vidím velké přestupní sumy v případě mužů milánského AC, vůbec to neřeším. Objektivně je mužský fotbal dál ve všech směrech. Já chci posouvat ten ženský, být součástí pokroku. Třeba se časem dostaneme na tu samou úroveň. Ale teď to srovnání určitě není na místě.“
Přitom z vyprávění spoluhráček ví, že před šesti lety ani v Itálii nebyla liga žen zcela profesionální. „Ale teď úroveň letí nahoru. Každým rokem kvalita stoupá. Neustále přichází holky ze zahraničí,“ vyzdvihuje posun česká reprezentantka.
Kontrakt ve slavném klubu má ještě na jeden rok. „Vedu vnitřní boj, jestli opustit prostředí, které tak dobře znám. Anglická liga nebo španělská představují velkou výzvu. Současně mám v hlavě, že se chci fotbalem hlavně bavit. Musí mi přinášet radost. Proto řeším jednu či dvě sezony dopředu. Dál nemá smysl uvažovat,“ přemítá Kamila Dubcová.
Jeden velký dlouhodobý sen však má. „Chtěla bych s reprezentací na mistrovství Evropy a na mistrovství světa. Pak už by byl jenom krůček na olympijské hry. Na první účast ve velkém turnaji čekáme, ale už se ta doba snad blíží. Hodně českých holek působí v zahraničí, což je nesmírně důležité. Každý týden hrajeme těžké zápasy, jsme permanentně pod tlakem. Tudíž nás pak při reprezentačních zápasech nevykolejí velké očekávání ani velká jména na soupisce soupeře,“ vysvětluje Kamila Dubcová, proč neochvějně věří v pronikavý úspěch ženské fotbalové reprezentace.
7
Dům a zahrada
Kafe
Kondice
iReceptář
Celebrity
TN.cz
