„Osobně to beru jakou velkou zkušenost, důležitý bod na fotbalové cestě,“ říká předseda oddílu z Uherskohradišťska a majitel stavebnin.
Obrovská euforie z dalšího životního zážitku u Popelky na chvíli v podvečer vyprchala, přitom to byl tak krásný den.
„Když jsme se v pět ráno balili do uherskohradišťské porodnice, byl jsem optimistický a věřil, že zápas stihnu. Trošku jsme s manželkou počítali, že druhý porod bude rychlejší. Čas ale rychle utíkal a pořád to nějak nešlo,“ popisuje s úsměvem.
„Nakonec se to zvládlo dobře, malý se narodil čtvrt hodiny před výkopem, takže jsem drahou polovičkou rozloučil a šel na fotbal. Ona to chápe, ví že mám ve fotbale kus srdce. Podpořila mě v tom a popřála záchranu,“ pokračuje dvojnásobný otec.
Popelka dorazil na Zelničky v závěru prvního poločasu. Domácí ale po přestávce bezbrankový stav neudrželi, po gólu z 69. minuty podlehli Slavičínu 0:1 a vzhledem k výhře Holešova nad Valašským Meziříčím 3:2 se dozvěděli, že poslední příčku již neopustí.
„Když jsem do Strání v osmnácti přišel ze Slovácka, měli jsme za cíl postoupit do I. A třídy, což se nám podařilo snad po šesti letech. Pak to byla jízda až do divize. Žili jsme tady jenom v euforii,“ vzpomíná.
Na fotbalové pády nejsou na moravsko-slovenském pomezí zvyklí. „Když jsem byl ještě žák, tak si pamatuji, že jsme sestoupili z I. B třídy do okresu, ale hned rok na to jsme krajskou soutěž zase vykopali,“ vybavuje si zpětně.
Nyní Strání spadlo z divize, takže žádná ostuda. „V létě jsme měli nějakou představu. Chtěli jsme tým omladit, dát šanci klukům z širokého okolí. Bohužel po konci několika opor chyběly zkušenosti a taky střelec. Xkrát jsme prohráli o gól. Zápas se Slavičínem přesně vystihl celou naši sezonu,“ prohlásil.
Vedení klubu se nepodařily příchody slovenských trenérů, nevyšly ani transfery některých hráčů. Ne všichni totiž byli ochotní rvát se za Strání. „Nabalovalo se to jedno na druhé a vzniklo z toho to, že jsme s Jarou Gardianem šli pět kol před koncem zkusit udělat zázrak, ve který jsme věřili. Fakt jsem si myslel, že to zvládneme,“ uvedl Popelka.
Svěřencům, kteří se až do konce sezony rvali s nepřízní osudu, neměl moc co vytknout. „Kluci to opravdu frézovali. Kolikrát po zápasech i plakali. Bylo jim to líto,“ všímal si.
„Pro všechny z nás to byl hodně emočně těžký rok. Na trénincích i v zápasech dřeli, ale neustále jsme o branku prohrávali. Byť je pro všechny z nás fotbal jen koníček, bylo to obrovsky náročné,“ tvrdí.
Nyní musí Popelka a spol. zasednout, začít nepříjemnou situaci řešit. Hlavní je dohodnout se s hráči, udržet kvalitní tým. Vhodně jej okysličit, doplnit.
„Budeme hrát s kartami, které máme. Bude to ale obrovsky těžké. Před sezonou jsme o ničem podobném nepřemýšleli. Víme to o týden dřív, můžeme se začít chystat,“ říká.
Strání ovšem není jenom první mužstvo, klub tvoří i mládež, fanoušci. „Když jsem se stal předsedou, měl jsem před sebou dva stěžejní úkoly. Udržet divizi a posunout mládež, u které máme velmi šikovné trenéry,“ uvedl.
Ani jeden z úkolů se ale mladému funkcionáři z objektivních důvodů nepodařilo splnit.
„Sezona se bohužel vyvíjela tak, že jsem kvůli práci v áčku neměl čas a prostor řešit mládež. Teď je potřeba přispět víc. Naše výhoda je v tom, že máme poměrně širokou základnu, mladé kluky fotbal táhne, teď je potřeba je na hřišti udržet, aby jednou hráli za muže, protože to straňanské srdíčko v kabině trošku chybělo,“ dodává Popelka.
Načítám výsledky ...
Načítám tabulku ...