„Zubařina spojuje medicínské přemýšlení s manuální zručností. Mí kolegové a nadřízení mě učí dívat se na pacienta komplexně a znát jeho celkový zdravotní stav. Nevidět v něm jen horní a dolní čelist a to, že má na horní šestce vpravo kaz v mezizubí,“ říká v rozhovoru pro Deník Vít Dolina, který prošel mládežnickými družstvy ligového Slovácka a zahrál si také za Uherský Brod, Bystrc nebo Moravskou Slavii Brno.

Kromě sportu se ale bojkovický rodák věnoval také hraní na trumpetu a nyní působí v dechové hudbě Komňané.

Zubařem jste chtěl být od mládí?

Čím jsem chtěl být úplně od malička, to už si nepamatuji. Nicméně když jsem se nedávno ptal paní učitelky ze základní školy, tak mi řekla, že jsem lékařem už tehdy chtěl být. Takže asi jsem od mládí chtěl být lékařem.

Co vás na této profesi nejvíce lákalo?

Možná vidina nošení bílého pláště, kdoví? (úsměv) Mamka pracuje v uherskohradišťské nemocnici jako porodní asistentka, takže já se čas od času dostal do špitálu. Úvahy o práci ve zdravotnictví se ve mně i díky tomuto častému kontaktu začaly zhmotňovat více a více. Vždy to však bylo jen o všeobecné medicíně, ve finále vítězilo vojenské všeobecné lékařství v Hradci Králové, v čemž jsem viděl spojení fyzické kondice a medicíny. Do Hradce jsem byl přijat, ale všechno nějak změnily jedny přijímací zkoušky na zubní lékařství, kam jsem si dal přihlášku asi jen tak ze srandy. Když jsem šel k zápisu do Brna, měl jsem v ruce obě varianty. Jak studium všeobecné medicíny, tak zubního lékařství. Potkal jsem tam budoucího nejlepšího kamaráda, dali jsme řeč, přičemž on řekl, že se jde zapsat na zuby, tak jsem paní na studijním oddělení oznámil, že jdu na zuby také. (úsměv) Následně jsme spolu těch pět let zdárně odválčili.

Nyní pracujete na oddělení ústní, čelistní a obličejové chirurgie Krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně. Máte i různé směny na pohotovosti nebo máte danou pracovní dobu?

Na stomatochirurgii pracuji dva roky. Pracovní dobu mám pevně danou a chodívám rovněž sloužit zubní pohotovost. Ta je držena soboty, neděle i ve státní svátky v nemocnici v době od osmi do třinácti hodin. Dále potom dvě odpoledne v týdnu chodím po práci v nemocnici do soukromé zubní ordinace ve Slušovicích, čímž bych chtěl poděkovat jak šéfovi oddělení v nemocnici, že mi toto povoluje, tak i mé šéfové ve Slušovicích, že mám možnost vidět a vyzkoušet si i praxi na běžném obvodu praktického zubního lékaře.

Jak moc náročná je to práce?

Je to moje první pracovní zkušenost po absolvování univerzity, takže nemám možnost to prozatím porovnat s jiným zaměstnáním. Zubařina však spojuje medicínské přemýšlení s manuální zručností. Mí kolegové a nadřízení mě učí dívat se na pacienta komplexně a znát jeho celkový zdravotní stav. Nevidět v něm jen horní a dolní čelist a to, že má na horní šestce vpravo kaz v mezizubí. Na zahraniční konferenci jsem prozatím byl pouze jednou, a to v italském Udine. V průběhu studií jsem však absolvoval ještě dvojí léto jako zdravotník ve Spojených státech, kde jsem zároveň jednou týdně docházel na praxi do zubní ordinace, a měl jsem tak možnost pozorovat, jak se dělá zubařina za velkou louží.

Co vás na této práci nejvíce baví?

Různorodost a pestrost. Během dne se tak mohu potkat s pacientem, který je odeslán od svého zubního lékaře na extrakci neprořezaného zubu moudrosti, dále s pacientem, jenž jde na běžnou preventivní prohlídku, s pacientem, kterého v minulosti trápil zánět v zubu a vy mu musíte vyčistit a zaplnit kořenový kanálek, s pacientem kterého trápí otok od zkaženého zubu a je tedy bezprostředně ohrožen na životě, anebo nemocným člověkem, který je odeslán z jiného oddělení z nemocnice, nejčastěji interního, kde po nás chtějí vyloučit fokální infekci, což zjednodušeně znamená – jestli není příčina jeho zhoršeného celkového stavu v zubech. Na naše oddělení jsou odesílána traumata a onkologická onemocnění v oblasti obličeje z celého kraje. To však prozatím jde mimo mě. Tím se zabývají mí zkušenější kolegové.

Ošetřujete i kamarády, spoluhráče?

Nejvěrnějším pacientem je přítelkyně, která si na mě musela už od počátku studií otevírat pusu (smích). Za to jí patří velký dík. Pár nejbližších kamarádů ošetřuji, což byli mí bývalí spoluhráči z akademie Slovácka. Hlavně Marek Banasik a Kuba Fránek, těm jsem velmi vděčný, protože když jsme na fakultě začínali, museli jsme si shánět pacienty a tito se nebáli, důvěřovali mi a vlastně mi tím i pomohli vystudovat. Na oddělení se občas bohužel objeví nějaký zlínský extraligový hokejista s úrazem, ale ti jsou ošetřováni mými kolegy, protože se dané problematice prozatím nevěnuji.

Jak těžké bylo skloubit studium na vysoké škole s fotbalem?

Studium bylo těžké, nicméně ještě těžší to bylo pro mé rodiče, protože jsem jim během těch pěti let moc nepomohl s domácími pracemi. Složité to měla i přítelkyně, protože společné večery jsem často trávil v knihách. Ve finále ale nemohu říct, že bych na to období vzpomínal vyloženě s odporem, že by to bylo pět let neživota a pouhého přežívání. Když jsem na tu školu šel, tak jsem počítal s tím, že to nebude procházka růžovým sadem. Fotbal jsem se snažil hrát celou dobu.

Tehdy jste hrál v Bystrci. Jak na angažmá v brněnské Dostě vzpomínáte?

V Bystrci jsem strávil rok a půl. Někdy se trénovalo třeba i čtyřikrát týdně, což už bylo se školou náročnější, ale byl to zpočátku velký psychický relax. Na Bystrc mám hezké vzpomínky i díky obětavým a fantastickým fanouškům v čele s Mirou Procházkou a Honzou Šemberou, kteří s námi a s bandou dalších obětavců jezdili tehdy s bubnem, šálami a transparenty i na venkovní zápasy. V Bystrci je krásný areál a bezva fotbalové prostředí u řeky Svratky. Bohužel fanoušci kabinu nedělají a s některýma kluky jsem si tam lidsky nerozuměl. Chvíli jsem to ještě zkoušel v Moravské Slavii Brno, ale tam na rozdíl od Bystrce nebyli ani ti fanoušci, tak jsem to po dvou měsících zabalil a řekl si, že ten fotbal dělám na této úrovni pro radost, dobrou kabinu a dobré kamarády, to vše jsem našel v mém fotbalovém rodišti ve Slovácké Viktorce Bojkovice.

Nyní stíháte tréninky nebo chodíte spíš jenom na zápasy?

Snažím se být na každém tréninku, což ne vždy dodržím. Občas se stává i to, že na zápas dorazím z důvodu protažení služby později, ale prozatím se to vždy setkalo s pochopením od trenéra i spoluhráčů.

Prošel jste mládeží Slovácka. Nemrzí vás, že jste to ve fotbale nedotáhl dál?

Možná v nějakém koutku duše lehce mrzí, ale na druhé straně z nějakého důvodu mě seshora směřovali takto, a proto jsem tam, kde jsem. Profesionální sport má i spoustu nástrah, což vidíme na rostoucím počtu tragédií z poslední doby, ať už vinou vlastní či cizím zaviněním. Každopádně jsem hrozně moc rád, že si mě tehdy před patnácti lety všiml trenér a tehdy učitel na Základní škole Sportovní pan Michal Beran a dal mi šanci si zkusit fotbalovou akademii 1. FC Slovácko. Díky němu jsem si na osm let zkusil dělat dnes a denně fotbal. Poznal jsem pár dobrých kamarádů, kteří mi zůstali. Zároveň mi rodiče vytvořili díky své obětavosti takové podmínky, abych se mohl věnovat i škole. Když se k tomu přidala i přísná ruka nad trénováním na trumpetu, tak si dnes mohu zpestřit volný čas v naší malé vesnické dechové hudbě Komňané.

Vyšší soutěž už vás neláká?

Vyšší soutěž mě láká ve chvíli, kdy si ji vykopeme doma v Bojkovicích. Jinak ne.

A bývalí spoluhráči ze Slovácka to dotáhli někam výš, nebo stejně jako vy skončili v krajské třídě?

Z mého ročníku 1993 se epizodně objevili v první lize Marian Kovář a Roman Haša. Další se pohybují myslím ve druhé, třetí lize či krajských soutěžích, ale detailní přehled o nich příliš nemám.

Váš bratr Vojtěch hraje MSFL za Uherský Brod. Sledujete jeho výkony? Jaký spolu máte vztah?

Bráchu a celý uherskobrodský fotbal sleduji, protože to je fotbalově můj druhý domov. Když jsem z nějakého důvodu nedostával moc příležitostí v dorazovém ročníku dorostenecké ligy ve Slovácku a chtěl jsem se víc připravovat i na maturitu, tak mi Uherský Brod a tehdejší trenér Zdeněk Šebesta, kterého si velmi vážím, dal šanci nakouknout do mužského fotbalu. Tehdy byla a díky bratrovi vím, že i nyní je v Uherském Brodě skvělá parta v čele s bratry Davidovými. Celé to zaštiťuje obětavostí pan Hamšík, který má u mě za to všechno, co pro brodský fotbal dělá, velký obdiv. Proto mám ČSK hodně rád a vždy se tam rád vracím. Brácha je můj nejlepší kamarád, takže asi takový spolu máme vztah. O to víc oba přemýšlíme o společném působení. Já si však nejsem jist, jestli bych ještě fotbalově měl na tak vysokou soutěž jako je třetí liga, každopádně mě vždy velmi těší zájem pana Hamšíka.