V sobotu se třiatřicetiletý stoper Marek David s fanoušky na Orelském stadionu loučil. Stylově. Gólem a výhrou nad Otrokovicemi, která slováckému celku definitivně přinesla záchranu v MSFL.

„Lepší to být ani nemohlo,“ culil se kapitán Uherského Brodu, který odehraje už jenom duel ve Vyškově a v milovaném klubu skončí. Kvůli věku, rodině i práci v advokacii.

Jak moc jste si užil poslední domácí třetiligový zápas v dresu Uherského Brodu?

I když jsem na to v zápase moc nemyslel, utkání jsem si užil. Potřebovali jsme však uhrát nějaké body, abychom měli definitivní klid. Bylo to hodně i o nervech. Ale po dvou brankách jsme se uklidnili. Otrokovice jsou ale dobrý soupeř, takže to až do konce zápasu bylo napínavé.

Musel jste se hodně kousnout, abyste duel odehrál i přes nepříjemné zranění?

Já už jsem starší pán, takže to bylo těžší. Měl jsem natrženou šlachu na pravé noze, měsíc jsem skoro nic nedělal, takže to pro mě bylo hodně náročné. Musím přiznat, že jsem ve druhém poločase trošku šlapal vodu.

Gól byl příjemným bonusem, že?

Já jsem dal gól snad po pěti letech. To je jenom taková třešnička na dortu.

Je váš konec v Uherském Brodě opravdu definitivní?

Rozmýšlel jsem se nad tím dlouho. Když to shrnu, tak je to kombinace rodiny, mého povolání, věku, výkonnosti, s tím, jak se musí ve třetí lize trénovat. Vnímám to jako nejrozumnější rozhodnutí. Přece jenom se mi v březnu narodil druhý syn a pracuji jako advokát, takže jsem časově docela vytížený.

V nižší soutěži ale ještě hrát budete, ne?

Nevylučuji to, ale úplně jsem se ještě nerozmyslel. Když se nikdo neozve, budu to respektovat. Já jsem se rozhodl hlavně z časových důvodů, abych se mohl trošku víc věnovat rodině. Poděkovat musím hlavně manželce. Každý víkend musela trpět to, že jsme nemohli nikam společně vyjet na výlet. Teď jí to chci alespoň částečně vynahradit, pokud to bude trochu možné.

Jak budete na Uherský Brod vzpomínat?

Samozřejmě jenom v dobrém, protože nikde jinde jsem nehrál. (úsměv) Já už jsem to někdy říkal, ať to bylo v krajském přeboru, v divizi, nebo teď ve třetí lize, pokaždé to bylo o nervy. Vždycky jsme hráli buď o postup, nebo záchranu. Pokaždé to bylo se vším všudy. Žádná sezona nebyla klidná.

Byla pro vás některá z nich opravdu výjimečná?

Za top sezonu určitě považuji tu, ve které jsme postoupili před dvěma lety do třetí ligy. Za poslední roky v Uherském Brodě nikdo nevěřil, že bychom si někdy mohli MSFL zahrát na důstojné úrovni, zvlášť když jsme se patlali v krajském přeboru. Pro mě jako člověka, který si tady prožil těžké sezony, je to obrovský bonus.

Čím si návrat do třetí ligy vysvětlujete?

Postupem času zjišťuji, že opravdu ve sportu hodně dělá fakt, že nějaký člověk má k tomu klubu vztah. Ve vší úctě ke každému týmu, ale třeba právě Otrokovice mají v sestavě kluky, kteří k Viktorce nemají až takový vztah. Nejsou to odchovanci, srdcaři. Naopak, jsou posbíraní z celé Moravy a důvod, proč tam hrají, je většinou jiný než to, že to prostředí, město a ty lidi tam mají rádi. Takových mančaftů je v dnešní době ale mnohem víc.

Jak velký podíl na úspěších má šéf klubu Josef Hamšík?

Určitě velký. Byť to bylo někdy kontroverzní vůči veřejnosti, on má koncepci postavenou tak, že se v Brodě snaží udržet domácí hráče i z racionálních ekonomických důvodů. Není možné, aby se tady kupovali hráči za nesmyslné peníze a pak za půl roku odešli. To, že to tady drží, je samozřejmě jeho zásluha.

Kostru současného týmu tvoří odchovanci. Kdo je vám ze spoluhráčů nejbližší?

Samozřejmě je to bratr Richard, se kterým hraji už dlouho. Jsem rád, že jsem sezony s ním mohl, strávit. Zmínit musím Michala Vrágu, Filipa Hruboše i kluky, kteří už tady nejsou. Broňu Šálka, Martina Pacla. Ale nerad bych na někoho zapomněl. Vzpomněl bych i Miru Ondrůška, který byl dneska na střídačce Otrokovic. S ním jsem tady taky prožil hezkou řádku let.

Kteří trenéři na vás nejvíce zapůsobili?

Nejvíc určitě současný kouč Onda. Právě pod ním jsme prožili pěkné a postupové roky, na které já budu nejvíce vzpomínat.

Přejděme k vašemu zaměstnání. Jak náročné bylo skloubit fotbal a studium na právnické fakultě?

Kdybyste se zeptal lidí z mého okolí, tak vám řeknou, že jsme magor a blázen. Když byla nějaká rodinná oslava nebo jiná akce, nikdy jsem neustoupil a vždycky jsem měl na prvním místě fotbal. Když to bylo možné, měl jsem stoprocentní účast na trénincích. Studium se školou se ale dala zvládnout. Nic jiného mi ani nezbývalo. (úsměv)

Práce advokáta vás hodně naplňuje?

Práce mě baví, ale je to náročné. Není to tak, že ve dvě hodinu zavřu dveře a mohu jít s čistou hlavou na trénink. Pracuji pořád a právo je obrovsky dynamicky rozvíjející se obor. Musíte furt něco sledovat. Když hrajete třetí ligu, taky musíte trénovat.

Co z vaší pozice říkáte na současný český fotbal? Štvou vás křivdy a nekalosti hodně?

Myslím si, že se fotbalové prostředí za posledních patnáct let moc nezměnilo.

Možná se to teď dělá akorát víc skrytě, než tomu bylo dřív. Ale všechno je to o lidech. A dokud tam budu lidi, kteří tam jsou, tak se to nezmění.

Měl jste za klienta i nějakého spoluhráče?

Já mám samozřejmě mlčenlivost, takže nemohu nikoho jmenovat, ale pokud mě někdo požádal o pomoc, tak jsem mu rád vyhověl.

Chystáte nějakou speciální rozlučku?

Zatím jsem nad tím nijak nepřemýšlel. Byl jsem zraněný, taky se pořád o něco hrálo, takže myšlenky na oslavu nebyly. Třeba mě teď něco napadne. (úsměv)