O Anně Honové natočili studenti Základní školy a Mateřské školy v Uherském Hradišti dokonce video s názvem Bojovníci proti totalitě pohledem dětí.

Co jste jako pamětnice říkala na odvysílané dokumenty?

Jsou vynikající. Byly točeny zhruba před patnácti lety, to jsou ty například o Dagmar Skálové nebo Luboši Hruškovi, kterého jsem osobně znala. Luboš byl velice vzácný člověk. Vězňů, kteří přežili, je už velmi málo. Bylo nás v regionu přes dvě stovky, nyní nás zůstalo už jen čtyřicet.

Co se vám vybaví, když vidíte dokumenty o ostatních vězních?

Já si vždy vybavím i osobní prožitky. Vzpomenu si na vězně, které jsem v hradišťské věznici vídávala, a které popravili. Vzpomenu si taky na osudy lidí, které jsem slýchávala za pobytu ve vězení. Například na to, jak někteří z vězňů počítali dny do doby, než je popraví.

Na jak dlouho jste byla vězněna v Uherském Hradišti?

V Uherském Hradišti jsem byla devatenáct měsíců ve vyšetřovací vazbě. Byla jsem odsouzena dvakrát. Okresní soud se uskutečnil v Uherském Brodě, kde jsem byla souzena podle zákona říšského, a ten byl ještě velmi mírný, proto jsem dostala tak málo. Ale druhý státní soud byl už přísnější, ten se konal v Brně. Takže jsem dohromady byla odsouzena na dva a půl roku. K tomu jsem dostala deset tisíc korun pokuty a ztrátu volebního práva.

Jaký byl přístupu a chování k vězňům?

Na samotce v Brodě to nebylo tak špatné, ale tady v Hradišti se chovali strašně. Nevěděli, co by mi přiřkli. Zkoušeli na mě různé motáky, nasazovali průhledné konfidenty, ale já jsem tušila, že je to nastražené, a proto jsem nic neprozradila. Byla jsem dost odolná, protože jsem působila jako funkcionářka lidové mládeže a v politice jsem byla docela zběhlá. Dokonce mi vyhrožovali výpraskem, fackami a podobně. Nakonec mě obvinili z maření vyšetřování a u druhého soudu ze sdružování s jinými činiteli proti republice. Nejhorší na celé věci bylo, že nás drželi ve vazbě a nikdo z nás netušil, jak dlouho to bude trvat. Rozsudky jsme nedostávali.

Ovlivnily zážitky z věznice váš další život?

To víte, já jsem nenáviděla komunistický režim, je to špatná ideologie. Po roce 1948 mě právě jako funkcionářku lidovecké mládeže předvolali ze Socialistického svazu mládeže a chtěli, abychom tuto naši organizaci převedli pod ně. To jsem razantně odmítla, a to byl první zlom, od kterého si mě dobře pamatovali. V dubnu roku 1968 jsem byla také předvedena k těžkému výslechu na národní bezpečnost za projev v rámci organizace K231. Pak už si na mě dávali pozor.

Jaká byla vaše funkce v organizaci vězňů K231?

V roce 1968 jsem se stala spoluzakladatelkou této organizace. Rozdávali jsme letáky a upozorňovali na celou situaci ve státě. A protože v té době nikdo nechtěl příliš mluvit, tak jsem já hovořila na téma Ženy v dobách temna a tam jsem popisovala celou kauzu v Uherském Hradišti. Vyjmenovala jsem estébáky, jmenovala jsem taky metody, jakými zacházeli s vězni. Ve stejném roce mě ředitelství organizace povolalo na místo vedoucí inspektorky, ale protože si mě komunisté stále dobře pamatovali, tak mě hned po příchodu sovětské okupace odsud vyhodili.

Podporovala vás vaše rodina?

To víte, že ano. Byli to sice prostí věřící lidé, ale celou dobu stáli při mně.

Vyprávíte svůj příběh i svým potomkům?

Mí vnoučci jsou ještě malí, ale dcera je ředitelkou školy, takže ta ten pomyslný prapor nese dál. Prostřednictvím jí se příběhy vězňů i mé dostávají také ke kantorům, a pak i k dětem, které se o této tématice učí. Syn je psycholog, takže také chodí na různé tématické přednášky.

Pobyt ve vězení člověka poznamená. Dáse říct, že si něco odnese. Platí to i u vás?

Odnesla jsem si jednak velkou solidaritu k lidem a také víru. Spolu s námi byly zavřeny i sestřičky z arcibiskupského gymnázia z Kroměříže, které nás k víře motivovaly. Večer jsme se modlívali.

Stýkáte se občas také s ostatními vězni?

Jednou do roka je pořádáno takzvané Jáchymovské setkání v Jáchymově, kde bylo vězněno asi nejvíce lidí. Koná se v květnu a pak také v záři na pouti na Svatém Hostýně. Vídáme se tam.

Myslíte si, že zveřejnění těchto dokumentů bude mít význam pro současnou i další generaci?

Myslím, že ano. Největší odměnou pro mě je, když za mnou přijde některý z žáčků a řekne: „Paní, mě je čtrnáct let, za čtyři roky půjdu k volbám, ale já ty komunisty nikdy volit nebudu, ani moje rodina“.

Pořádáte také besedy ve školách s dětmi. Co říkáte na reakce dětí?

Jsem s nimi opravdu spokojená. Je nás víc přednášejících, kteří tyto besedy pořádáme. Bohužel nás to časově vytěžuje, protože je nás málo, kdo by o tom všem mohl povyprávět. Někdo se k tomu také vůbec nechce vyjadřovat. Stojíme o to, aby i mládež věděla, jak to bylo, co se všechno dělo. V učebních sice jsou nějaké informace, ale dětem dá mnohem více osobní vyprávění. Nechceme se s přednáškami vnucovat, čekáme, že nás někdo osloví. Děti se ale skutečně zajímají, kladou nám otázky. Pokud se však bojí cokoli vyslovit nahlas, mohou nám otázky napsat i anonymně a my ji zodpovíme.

Sandra Vasková