Václav Vorlíček, režisér, jenž je autorsky podepsán pod oblíbeným seriálem Arabela i řadou populárních komedií, navštívil letos poprvé v životě Letní filmovou školu v Uherském Hradišti. Těsně před tím, než převzal cenu za přínos české kinematografii, se našim čtenářům přiznal k tomu, že bavit lidi chtěl už od svého mládí.

V rámci Letní filmové školy představí v Uherském Hradišti vaši tvorbu zaměřenou hlavně na crazy komedie. Čím vás tento žánr zaujal, že je charakteristický pro spoustu vašich filmů?
Od mládí jsem byl, coby kinematografický divák, orientovaný na komediální filmy, které mě bavily ze všeho nejvíce. Postupem času jsem si ale říkal, že bych mohl lidi bavit i sám, což by mohlo být docela příjemné. Proto jsem se orientoval už u prvního filmu na příběh, který by měl být veselý, a takový byl můj absolventský film. Svůj vůbec první film jsem ale natočil z docela praktických důvodů pro děti a mládež. Na dětský film bylo totiž režisérů málo, zatímco na ty ostatní jich přebývalo. I když jsem se pokoušel zaběhnout i do jiných žánrů, zjišťoval jsem, že největší uspokojení mně vlastně přináší ta komediální tvorba. Ověřoval jsem si na lidech, jestli to funguje, a když jsem zjistil, že ano, s o to větší chutí jsem se pouštěl do dalších projektů.

Ale jsou i výjimky, třeba psychologické drama Marie, co vás přimělo k jeho natočení?
Tak k tomu mě přiměla na pokračování vycházející novela Alexandra Klimenta. V té době se točila spousta podobných filmů a já jsem to chtěl zkusit také. Myslím si ale, že to není žánr, který by mi seděl. I když jsem tu novelu zachytil celkem věrně, tak asi měla být realizována trochu jinými postupy, než jsem si zvolil já.

Jak těžké bylo realizovat na tu dobu u nás nevídaný snímek Kdo chce zabít Jessii?
V době, když jsme to napsali, byl ještě v rozpuku odliv takových těch ostrých ideologických hledisek. Ne že by ta cenzura neexistovala, samozřejmě byla, ale tolerantnější. S Jessií to proběhlo docela bez problémů právě díky tomu, že už bylo po majálesu, takže se leccos uneslo a s tím se svezl tento film. Když jsme s ním přišli na dramaturgii, tak se nás ptali, jestli tomu budou lidi vůbec rozumět a bavit se. My jsme se snažili vymyslet takové situace, aby se lidé bavili a tak jsme na to diváky i připravovali. V tomto filmu se nám to podařilo během prvních 10-15 minut. Divák to akceptoval, bral to a šel tedy s námi a ještě se bavil, tak jak jsme předpokládali.

Nebyl jste klasickým zástupcem nové vlny v šedesátých letech, přesto jste v některých filmech kriticky poukazoval na funkcionalismus a demagogii té doby, dával jste si pozor, aby vaše filmy neskončily v trezoru?
V té době nebyl vůbec důvod obávat se, jestli bude film v trezoru. Říkali jsme si tehdy, že to samozřejmě projde. Ta uzda se přitáhla daleko později, než vznikla Jessie. Tematika filmů tehdejší nové doby měla upozorňovat na nešvary života, ve kterém žijeme, těžit z nich a nenápadně nebo i nápadně ostře kritizovat. V Jessie jsme měli takovou paní docentku, která chtěla lidem zakázat snít. Jenomže to oni nepostřehli, oni se spíš bavili tím, že Superman prokousl rouru od teplé vody, než aby tam hledali šifru, kterou jsme tam zcela vědomě dali. Nijak jsme se ale nechtěli přizpůsobovat směru nové vlny, chtěli jsme diváky bavit, dávat jim smích, dávat jim radost a to se nám potom podařilo v celé plejádě dalších filmů.

Přesto jste natočil i tzv. Vinařskou trilogii na motivy prorežimního románu Jana Kozáka Svatý Michal, kde jsou znevažováni emigranti. Byl jste k tomu nějakým způsobem donucen?
Ve mně to vzbuzuje smích, to znevažování emigrantů. My jsme měli napsaný scénář k filmu Což takhle dát si špenát. A o něm jsme si mysleli, že to bude docela dobrá komedie. Jednou z poznámek, kterou měl Miloš (Macourek pozn. red.) dlouho napsanou v notesu, bylo stárnutí a mládnutí. Z toho pak vzniklo to, jak pan Sovák s Menšíkem zestárnou do sedmdesáti a omládnou do jedenácti let. No, a my jsme tento film chtěli natočit. Zavolal si nás ale ředitel filmového studia Barrandova a řekl nám: „Pánové, vy ani netušíte, jaký Balzac mezi námi žije. Podívejte, Jan Kozák. Tu jeho věc musíme natočit, mám na to příkaz z ÚV a vybral jsem si na to vás. Vy nám plníte kasy, tak z toho udělejte film, který bude plnit kasy. Nakonec se nám z toho povedlo upatlat vesnickou komedii, která ty kasy skutečně plnila. Pak už jsme se konečně pustili do natáčení Což takhle dát si špenát a to nám i divákům udělalo radost, takže ta námaha nakonec stála za to.

V jaké fázi je natáčení vašeho posledního filmu Saxana – veletrh strašidel a kdy se můžeme těšit na jeho premiéru?
Trochu více jsme rozpracovali pohádkové postavy a natáčení se protáhlo, udělali jsme postavy ve 3D animaci, aby se to přiblížilo dnešnímu divákovi. Premiéra nebude dřív než za rok.

Po kolikáté jste na LFŠ a čím je pro vás jiná než ostatní filmové festivaly?
Tady jsem poprvé. Od založení ale jezdím na festival do Zlína.

Michal Končitík