Po třech dnech však musíme s lítostí říci, že filmovka ztratila dva své příznivce. Nijak se z toho neradujeme, to nám věřte.

Zhlédli jsme během tří dnů 8 filmů a získali úžasné zážitky. Jsme však fanoušci i jiných žánrů, proto jsme si nenechali ujít koncerty, čtení poezie, výstavu či divadlo.

Na internetu jsme si přečetli spoustu kritických, až rozzuřených reakcí na organizačně-technické nedostatky. Jistě, ty se objeví vždy.

My však vidíme velký problém v přítomnosti restrikcí a pocitů nesvobody. Ne v samotných představeních, ale v přístupu pořadatelů u dveří, v jejichž jednání se jen zrcadlí celkový pořadatelský přístup.

Při koncertu Please the Trees jsme byli upozorněni, že v sále se nesmí kouřit. Pak jsme si koupili u baru kina Mír pivo a chtěli se vrátit do klubu. Chyba lávky. Chlapec nám ukázal na dveře, kde byl vyobrazen zákaz vnášení skla. Můžete pouze s pivem v plastu. Sedli jsme si tedy poblíž vchodu a po vypití piva zašli na poslední dvě písně koncertu. Začalo přituhovat.

Druhý den jsme si vyzkoušeli, co se stane, přijdete-li do sálu kina na program v udaný čas. Další nemůžou, je plno, informovali nás. Pusťte nás na schody, ozývalo se za mnou. To nemůžeme kvůli hasičům, zaznělo lakonicky. Příště už jsme raději vždy strávili půlhodinku v sále čekáním na film a čtením novin.

Po absolvování koncertu energických Květů v podkroví Reduty (části – utekli jsme) jsme už byli na infarkt. Tady se zalidnila chodba už dávno před koncertem. Slečna zastupující pořadatele nám oznámila, že dovnitř tentokrát nesmíme ani s pivem v plastu. Uvnitř se postupně roznášely nové a nové židličky pro přicházející posluchače. Chápete? Na rockový koncert židličky jako v divadle, ve vedru k zalknutí žádná možnost občerstvení. Nepochopitelné příkazy typu sedněte si alespoň na začátek, pak si zase stoupněte, po návratu z toalety složité dohadování o tom, zda už jsme v sále byli, či ne (organizátoři nikdy neslyšeli o razítku na ruku).

Nejhorší na celém faktu však pro nás byla skutečnost, že všichni se spořádaně posadili a poslouchali jako v dobách komunismu, kdy bylo zakázáno tančit, hlasitě se projevovat, volně se pohybovat… Že by opět hasiči?

Milí organizátoři, akce vypadaly jako dýchánky SSM. Rokenrol, to přeci není drogerie, na jejíchž dveřích visí zákazové značky, že nesmíte dovnitř se psem, zmrzlinou nebo kočárkem.

Toto je opravdové riziko, které na nás při letošní filmovce dýchlo – pro samý strach z možných rizik a tíže odpovědnosti je celá akce tak upozaděná, že jí naprosto chybí spontánnost prožitku a srdečná vazba mezi účastníky, kterou jsme cítili v předchozích ročnících zvláště při doprovodných akcích.

Už jen pro pousmání popíšeme naši oblíbenou hru, kterou jsme nazvali „kdo první najde ve městě Jakubiskovu výstavu“. Ta je všude plakátovaná v kině Hvězda. Tam nám pověděli, že v průběhu LFŠ je přemístěna do Klubu kultury. Druhý den jsme tam hledali marně, stopa vedla do předsálí Reduty. V Redutě nevěděli vůbec nic… Tady někde jsme to vzdali. Usmáli jsme se a raději se rozhodli, že výstavu v Hradišti prostě Jakubisko nemá.

L. Trejbal