Muž, který nosí tmavé brýle i v místnosti, ne ovšem z frajeřiny, ale kvůli oční vadě. I přes tento hendikep se dokázal dostat mezi světovou filmařskou špičku.

„Poprvé jsem byl v České republice asi v 70. letech a do té doby jsem znal pouze filmy Karla Zemana. A tak jsem si koupil lístky a šel do kina. Až tam jsem poznal další české filmové tvůrce. Z vašich filmů čněl jakýsi smutek a čistota ducha," zavzpomínal na svou první návštěvu České republiky.

Rozpovídal se taky o určité rafinovanosti a komplikovanosti, kterými jsou jeho filmy charakteristické. „Náš život je komplikovaný a často si ho různými problémy ztěžujeme i sami. Já bych naopak řekl, že se snažím filmy dělat jednoduše, jen občas chci, aby divák byl pozorný a nedostal vše příliš lehce," prozradil režisér.

Řeč došla i na to, jak se pracuje filmařům v nepříliš svobodné zemi. „Absolutní svoboda neexistuje, je zajímavé, jak naši práci částečná svoboda i částečná nesvoboda ovlivňuje. V podstatě tento stav potřebujeme, protože je třeba hledat z ní prostřednictvím filmů východisko, jsme hledači pravdy. Zdá se, že je to náš osud, musíme hledat cestu ven, nebo se v tlaku učit žít. Dostali jsme příslib ráje, ale na zemi neexistuje. Ale v nebi bude, tomu věřím," svěřil se Kiarostamí.

Dříve se dvaašedesátiletý filmař ve svých filmech zabýval především osudy mužů, v posledních letech ale změnil směr a zaměřil se na ženské hrdinky. „Vysvětlení je jednoduché, prostě jsem dospěl trošku později. Zjistil jsem, že ženy jsou komplikované, krásné a laskavé. Teď to vše hodlám dohnat a točit už jen o ženách. Ostatně můj další projekt se bude věnovat ženě, které je pětadevadesát let," odtajnil s úsměvem své pracovní plány.

V pátek večer pak Abbás Kiarostamí převezme na Letní filmové škole Výroční cenu Asociace českých filmových klubů. „Víte, od jisté doby jsem přestal ceny počítat. Nedávno jsem doma uklízel, našel ceny v krabičkách a byl to pro mě nový objev. Kdysi pro mě ceny znamenaly hnací motor, dnes už je pro svou práci nepovažuji za tak důležité. Mám jen jedno přání, aby vždy byly tak malé a lehké, aby se mi vešky do mé tašky," žertoval režisér. „Samozřejmě mi ale nezbývá, než děkovat. I za cenu, kterou dostanu u vás," uzavřel.

Abbás Kiarostamí‎‎ (* 22. června 1940, Teherán) je íránský filmový režisér a scénárista. Je známý také jako malíř, fotograf a básník. Jeho styl se vyznačuje pomalým tempem, dlouhými rafinovaně komponovanými záběry, využívaním dokumentárních postupů a využíváním filozofických námětů.

V roce 1977 natočil Kiarostamí svůj hraný debut Zpráva, příběh úředníka obviněného z korupce a zároveň procházejícího manželskou krizí. V roce 1987 měl obrovský úspěch jeho film Kde je dům mého přítele?, jednoduchý příběh chlapce hledajícího v sousední vesnici spolužáka, s nímž si omylem vyměnil sešit, vynikal originální prací se střihem a mizanscénou i skvělým vedením dětských herců.

V roce 1990 následoval film Detail, zpracovávající skutečný příběh podvodníka, vydávajícího se za slavného filmového režiséra. Do severoíránské vesnice Kokur, kde natočil Kde je dům mého přítele?, se vrátil v roce 1994, aby zmapoval život po zemětřesení, které obci mezitím postihlo. Film Pod olivovníky využívá principu „filmu ve filmu" a ironicky konfrontuje přímočaré vesničany postižené skutečnou tragédií s filmovým štábem, který jen hledá atraktivní námět.

V devadesátých letech svět objevil íránskou kinematografii a nazval ji „filmový zázrak". Přispělo k tomu i Kiarostamího psychologické drama Chuť třešní (1997), využívající uzavřený prostor automobilu, jehož řidič se rozhodl spáchat sebevraždu a přemlouvá stopaře, aby ho pohřbil.

Následující film Vítr nás odvane (1999) opět poukazuje na manipulátorské sklony umělců – fotograf čeká v zapadlé vesnici na smrt místní stařenky, aby mohl zaznamenat tradiční pohřební obřady.

Mezinárodní úspěchy umožnily Kiarostamímu natáčet v zahraničí: v roce 2005 se podílel na povídkovém filmu o rozmanitých cestujících v dálkovém rychlíku do Říma Jízdenky (spolu s Ermannem Olmim a Kenem Loachem), v roce 2009 natočil koprodukční film Věrná kopie s Juliette Binocheovou v hlavní roli. Autor zde opět rozvíjí téma fikce a skutečnosti.

Abbás Kiarostamí je známý tím, že kvůli oční chorobě pořád nosí sluneční brýle. Jeho největší zálibou je poslech klasické hudby. V roce 2002 byl pozván na filmový festival do New Yorku, ale americké úřady mu odmítly udělit vízum; na protest proti tomu finský režisér Aki Kaurismäki, hvězda loňského ročníku Letní filmové školy, festival bojkotoval.

Autor: Petra Kučerová