Málo co dokáže lidi spojit tolik, jakožto sportovní úspěch. A co teprve ten fotbalový, navíc v Itálii. Češi si vzpomenou na Nagano, Italové zažili z neděle na pondělí zase festival po zlatém EURU. Vyhráli jej po 53 letech.

Když jsem věděl, že v pondělí budu pracovně na generálce fotbalové Sparty kousek od italských hranic, volba na nedělní večer byla jasná: finále EURO musím vidět společně s kolegy na Apeninském poloostrově. Volba padla na stotisícové město Udine.

Popravdě, po příjezdu jsme byli trochu rozladěni. Pět hodin před výkopem ve městě nebylo moc poznat, co se bude večer dít.

Zdroj: Jakub Kudláč

Na hlavním náměstí Piazza Maggio sice bylo stánku dost, ale volání tohoto velkého prostoru po velkoplošné obrazovce skrz covid nebylo vyslyšeno.

O pár uliček dál zase bylo velké pódium se zhruba pětistovkou židlí, ovšem bohužel, ani tady se fotbal nepromítal. Velký italský svátek mohli vidět lidé nakonec pouze v restauracích.

A to za velmi smutných podmínek: dovolení byli pouze sedící hosté u stolů, rezervace byly rozebrány ihned po postupu do finále. Kdo neseděl na zahrádce baru a díval se z ulice, musel si vyposlechnout několikrát napomenutí policistů.

Dvacetiletý záložník Fastavu Zlín Cheick Conde.
Pantálek o návratu Condeho do Česka: Jeden z nejtěžších úkolů v životě

Druhý poločas jsme nakonec viděli na menším náměstí Piazza Matteotti. Pokoutně jsme s desítky dalších Italů seděli na zemi vedle zahrádky, abychom nešli na první pohled policisty vidět.

Musím říct, že doposud jsem byl celkem zklamaný z toho, jak Itálie prožívá jeden ze svých nejslavnějších fotbalových dnů své historie. Jak to tak ale bývá, dosti toho změnila radost v podobě srovnání na 1:1.

Při penaltách už byla nálada naprosto nereflektující nařízení. A bylo to dobře, toto je prostě fotbal.

Zhruba pět stovek lidí se po zjištění, že v jednom z barů na náměstí je přenos o dvě vteřinky dříve, nahrnuli k jedné obrazovce a ve společném objetí prožívali zlatý okamžik.

Pak už bylo jasné, že bláznivé noci nezabrání nic. Když jsem viděl v centru několikatisícový dav, stovky aut s vlajkami a fanoušcích na kapotách či střechách, jen jsem zíral.

Kolona aut, která čekala na slavností projetí davem města, se táhla několik hodin. Našli byste v ní vozidla snad všeho typu, včetně pohřebního vozu s rakví. V ní byl zřejmě anglický fotbal…

Fotbalisté Zlína (žluté dresy) se na hřišti v Luhačovicích utkali s druholigovým Prostějovem. Foto: Jan Zahnaš
Fillo má svalové problémy, s Prostějovem se trefili jiní obránci

Jak se říká: viděl jsem letadlo couvat, žábu bušit do skály, ale to, co se dělo v Itálii tu noc, jsem ještě nezažil. Video budiž důkazem.

A že už jsem toho ve sportu procestoval…

Covidová opatření v průběhu zápasu byla, alespoň dle mého, situaci neadekvátní. Já vím, doba je špatná, ale… toto je Itálie, toto je fotbal.

A po poslední penaltě to šlo vidět. Připadal jsem si konečně jako v dobách, kdy jsme ještě nevěděli, co je to karanténa a podobně. Alespoň na chvíli…

It´s coming Rome!

Autor: Jakub Kudláč