Hana Hindráková o Africe: Jste-li běloch, očekává se, že budete pomáhat

Cestovatelé a turisté mívají sklon si Afriku hodně idealizovat a romantizovat. Nemám pocit, že byste mezi ně patřila i vy, byť láska k této krajině je z vašich záznamů patrná. Co vám nejvíce nabourává tu všeobecnou romantickou představu o Africe?
Než jsem se poprvé vydala do subsaharské Afriky, idealizovala a romantizovala jsem si ji úplně stejně. Jenomže já na rozdíl od turistů nebyla v pětihvězdičkovém hotelu na pláži a nejezdila odtamtud na safari. Jak už jsem říkala, nejvíce času jsem strávila v nairobských chudinských čtvrtích. A přesně tam jsem o všechny romantické představy přišla.

Aukce obrazů pro dobrou věc. Malovala i dívka s amputovanou rukou

Poté, co jsem přečetla vaši knížku, mi je jasné, že jste se nenarodila s řádem za hrdinství na krku. Vlastně pořád vás na cestě provázel strach, už od samotného nástupu do letadla a pláče při jeho startu. Vaříte si doma nějaká africká jídla?
Vařila jsem si sukuma wiki, kterou jsem si i vypěstovala ze semínek dovezených z Keni. Pěstovala jsem ji dvakrát, podruhé mi ji bohužel sežraly housenky. Zkoušela jsem připravovat i chapati placky, ale nebyly tak dobré jako ty v Keni.

Jako pravděpodobně nejhorší zážitek ze všech cest do Keni často uvádíte onemocnění netypickou formou malárie. Jak jste k ní přišla?
Abych řekla pravdu, to vůbec netuším. Navíc jsem brala antimalarickou profylaxi, která mě měla proti malárii chránit. První lékař mi řekl, že mám netypickou formu malárie, kterou jsem si přivezla z Čech. Další lékař mi během půl hodiny stanovil tři diagnózy: břišní tyfus, zápal plic a malárii. A naordinoval mi nějaké léky, které museli mí přátelé koupit na trhu, protože v nemocnici v Homa Bay je neměli.

Jak probíhala vaše léčba, než jste se dostala k nám na Bulovku?
V nemocnici v Homa Bay si mě nechali. Z ambulance mě převezli do jedné velké špinavé místnosti, kde bylo asi čtyřicet postelí, a na nich lidé, kteří strašně vzlykali. Někteří z nich umírali. Poté jsem byla ještě tři týdny v nemocnici v hlavním městě Nairobi, kde mě dali jakžtakž dohromady, abych byla schopná absolvovat zpáteční let.
Před časem jsem četla článek jakéhosi amerického novináře, specializujícího se čistě na cestování po největších světových slumech. Takřka s hrůzou popisoval Kiberu, nairobský slum, kde na malém prostoru žije obrovská masa těch nejchudších lidí – nikdo neví přesně kolik, podle některých údajů až pět milionů. Prý se tu bál o život jako nikdy. Trnul děsem, že se pořeže o ostrý kus plechu, z něhož jsou vyrobeny zdejší chatrče, že dostane choleru či tyfus, nedokázal se dostatečně vyhýbat plastovým sáčkům používaným místními na vykonávání potřeby.

Co jste v Kibeře prožívala vy?
Podle informací, které mám od místních lidí, žije v Kibeře něco přes milion obyvatel. Což je samozřejmě i tak hodně, uvážíme-li plochu dva a půl kilometru čtverečních. Pro mě byla Kibera šokem při první návštěvě Keni, kdy jsem přišla o veškeré romantické představy o Africe. Postupně jsem si tam však získala přátele a spolupracovníky a chodím tam ráda. Občas mě místní pozvou i na oběd. Já se v Kibeře nebojím, protože se tam vždy pohybuji v doprovodu někoho místního, kdo ji zná a ví, kam mě jako bělocha může vzít a kde už by to nebylo bezpečné. Jsou to lidé, kterým plně důvěřuji, a vím, že by mě nevystavili žádnému nebezpečí. Co se týče nemocí, proti břišnímu tyfu jsem očkovaná, a pokud se tam někde objeví cholera, tak se o tom ví a dá se dané oblasti vyhnout. Když jsem byla v Keni (prozatím) naposledy, tak jsem se nechala raději očkovat i proti choleře, protože se v Kibeře právě vyskytovala a já jsem tam potřebovala jít za svými spolupracovníky.

Člověk je zrozen ke vzájemné pomoci

Kibera je i rájem neziskových organizací z celého světa. Kolik jich tam působí?
Angažuje se jich tam necelá tisícovka a osobně si myslím, že to bohužel přílišný efekt nemá. Vypadá to tam stejně jako před patnácti lety, kdy v tomto slumu působil stejný počet neziskových organizací.

Tím se vlastně dostáváme i k vašemu prozření. Poprvé jste do Afriky přijela právě jako dobrovolnice za neziskovou organizaci, následně jste založila svoji vlastní a pokračovala v této bohulibé činnosti sama za sebe. Jenže se brzy ukázalo, že tudy cesta nevede. Proč?
Protože jsem viděla, co způsobuje takzvaná pomoc poskytovaná v dobré víře, jejímž výsledkem je závislost místních lidí na běloších a neochota cokoliv dělat. Čím více jsem do rozvojové pomoci pronikala, tím více jsem si přestávala být jistá, zda má nějaký smysl. Zda je to pro Afriku cesta, která jí pomůže z chudoby. Když se ta myšlenka objevila poprvé, vyděsila mě. Proboha, vždyť jsem ředitelka neziskové organizace specializující se na rozvojovou pomoc, tak jak mohu vůbec přemýšlet nad tím, jestli to má smysl, prolétlo mi tehdy hlavou. Otravnou myšlenku jsem potlačila kamsi hluboko s tím, že se jí přece nebudu zabývat. Jenže ona se tam objevovala znovu a znovu. A donutila mě nad tím přemýšlet.

Co se vám honilo hlavou?
Do Afriky proudí spousta pomoci, ale mnoho zemí je stále stejně chudých, ne-li chudších. V Keni jsem potkala spoustu lidí, kteří si pomoci příliš neváží a automaticky ji očekávají – jako jakýsi odpustek za dobu kolonizace. Prostě když jste běloch, tak se čeká, že tam budete pomáhat. Nikdy mě nepřestalo udivovat, jak místní lidé bravurně ovládají terminologii vztahující se k rozvojové pomoci. Když jsem před nějakou dobou procházela Kiberou, vzpomněla jsem si na rok 2005, kdy jsem ji navštívila poprvé. Ačkoliv v ní působí tolik neziskových organizací, vypadalo to tam po tolika letech bohužel úplně stejně.

Takže neziskovky nepomáhají?
To nechci říci. Nedokážou však pomoci z globálního hlediska. Pomohou několika málo lidem, ale problém Afriky to nevyřeší. A pomoci, která se posílá africkým vládám, se většinou k potřebným ani nedostane. Buď ji tamní politici rozdají svému kmeni, nebo skončí rozprodaná na černém trhu. Když jsem si k tématu rozvojové pomoci hledala další informace, narazila jsem na velmi zajímavý rozhovor s keňským ekonomem Shikwatim, který volal po zastavení rozvojové pomoci. A když už to říká sám Keňan, rozhodně na tom musí něco být. Nakonec jsem došla k tomu, že pro Afriku by bylo nejlepší, kdyby se rozvojová pomoc úplně zastavila. Nemám ovšem na mysli humanitární lékařskou pomoc v oblastech bez zdravotní péče.

Proto jste z rozvojové pomoci vycouvala i vy?
Musím říct, že to pro mě bylo jedno z nejtěžších rozhodnutí v životě, které jsem zvažovala celé čtyři roky. V té době jsem měla fungující neziskovou organizaci, která se soustřeďovala právě na rozvojovou pomoc. Jakmile jsem si ujasnila, že podle mého názoru pomoc Africe spíš škodí, než pomáhá, odstoupila jsem z místa ředitelky. Znám vcelku dost lidí, kteří došli k podobnému názoru. A také to byli nejprve zapálení dobrovolníci, kteří by dali za Afriku život. Vlastně nevím, kde jsme my, Evropané, vzali názor, že je potřeba naučit Afričany, jak se mají o sebe postarat. Vždyť oni to umí, když chtějí. Jako příklad bych uvedla tzv. self- -help groups (svépomocné skupiny) v chudinských čtvrtích, kde se lidé sdružují, věnují se určité aktivitě (například výrobě šperků, mýdla, chovu slepic) a vzájemně se podporují.

Astrid Matějková: Řešení podvýživy je běh na dlouhou trať, chce to trpělivost

Co tedy může svět pro Afriku udělat?
Kdyby jí chtěl opravdu pomoci, pak prostřednictvím obchodu. Zjednodušil by podmínky pro africké výrobce, aby mohli dovážet své výrobky, aniž by museli překonat dvacet různých bariér, na což samozřejmě nemají finanční prostředky. Myslím si, že to však není v zájmu západních zemí, kterým svým způsobem vyhovuje, že touto „pomocí“ drží Afriku v závislosti. Jsem přesvědčená o tom, že západní země nechtějí, aby se Afrika postavila na vlastní nohy.

Často zmiňujete, že se na vás, stejně jako na jiné bělochy, dívají místní lidé jako na chodící bankomat. Není právě tohle ten největší efekt, které sem pomáhající organizace přinesly?
Obávám se, že přesně tak to je. Tím, že tam běloši neustále něco rozdávají, místní si ani nic jiného myslet nemohou.

Naučila jste se nebýt bankomatem a odolat pohledu i na žebrající nemocné děti, nebo vás cit někdy ovládl?
Naučila, ale někdy je to opravdu těžké. Vím však, že když dám žebrajícím dětem peníze, nic to nevyřeší. Koupí si za to lepidlo, které čichají. Když už jim člověk chce něco dát, tak spíše jídlo. Jako nejlepší řešení mi přijde, že o nich řeknu mému kamarádovi Josephovi, jenž má centrum pro děti ulice, kde se o ně stará. Joseph je úžasný člověk. Sám vyrostl na ulici, a nakonec se z vyhlášeného kriminálního živlu stal pilířem keňské společnosti. A já jsem sepsala jeho příběh v knize Nezlomný.

Dnes pomáháte především díky vlastnímu projektu Dárky s myšlenkou. O co jde?
Potom, co jsem skončila s rozvojovou pomocí, jsem hledala nové cesty, jak bych lidem v Keni mohla pomáhat, aniž bych jim škodila. Protože jsem hodně působila v nairobských chudinských čtvrtích, měla jsem tam mnoho kontaktů na místní lidi. Věděla jsem, že se sdružují ve zmíněných self-help groups. Byly to například skupiny HIV pozitivních žen, nezaměstnaných… Tito lidé vyráběli originální šperky, které prodávali, a tímto způsobem získávali peníze na živobytí. A mě napadlo, že bych s nimi mohla zkusit obchodovat. Měla jsem však několik podmínek. Nechtěla jsem, aby to byla charita. Také jsem nechtěla kupovat výrobky někde na trhu přes různé zprostředkovatele, ale přímo od výrobců – abych věděla, že peníze za šperky se dostanou přímo k nim.
V té době jsem měla domluvené besedy po knihovnách, během kterých bylo možné africké šperky prodávat. I tak jsem byla s prvním nákupem opatrná, protože jsem nevěděla, jestli o to bude v Čechách zájem. Musím říct, že jsem byla velmi překvapená, když se šperky vyprodaly během prvních třech besed. A tak jsem začala pravidelně obchodovat se třemi skupinami: Victorious Craft Group a Power Women Group – oběma z chudinské čtvrti Kibera  – a s Vision Group z chudinské čtvrti Ngando.

Způsobovaly specifické podmínky místa výroby nějaké problémy?
Před prvním nákupem šperků jsem byla notně nervózní, protože jsem věděla, že budu potřebovat fakturu, abych mohla výrobky v Čechách proclít. Jenomže jsem si nedovedla představit, jak mi výrobci v podmínkách chudinské čtvrti fakturu vystaví. Bylo to opravdu komplikované, ale pro celníky na letišti byl dovoz keňských šperků natolik exotickou záležitostí, že nad určitými nedostatky faktur naštěstí přivřeli oči. Zájem o keňské šperky byl tak velký, že mi lidé psali, že by chtěli mít možnost koupit si výrobky i na internetu. A tak jsem za pomoci jedné své čtenářky založila internetový obchůdek Dárky s myšlenkou. Teď už vše probíhá vcelku hladce a na fakturách nic nechybí. Vím, že když udělám objednávku a pošlu do Keni určitou částku peněz, za nějakou dobu obdržím zásilku. Když objednám deset stejných náhrdelníků nebo klíčenek, nikdy nejsou úplně stejné. Ale v tom je právě kouzlo. Každý kus je originál, protože je vyráběn ručně. Musím říct, že pokaždé, když mi výrobky přijdou, jsem fascinovaná jejich nádherným provedením. Znám totiž podmínky, v nichž jsou vyráběny. Na zemi, v plechových boudách, kde mnohdy není ani voda, ani elektřina. I materiály jsou velmi originální: od kokosového ořechu, papíru, korálků či kostí až po africkou látku kitenge. Myslím, že to má daleko větší smysl než jakákoliv klasická pomoc. Nic nerozdávám, ale místní lidé získají díky tomuto projektu práci. Podpořím jejich snahy a aktivity a jejich výrobky se dostanou na evropský trh.

V získání trpělivosti nám pomáhá i pochopení dětských emocí, zdůrazňuje lektorka

Jste první česká spisovatelka, jíž vyšla kniha v Keni. Je o už zmiňovaném Josephovi, co se stará o děti ulice. Jak přijali keňští čtenáři Evropanku píšící o jejich zemi?
Reakce mě moc potěšily. Bála jsem se, ale oni byli z mé knížky Nezlomný nadšení a chválili, jak dobře Keňu a její obyvatele znám. Kniha vypráví skutečný příběh Josepha, který v sedmi letech uteče od matky, co ho psychicky i fyzicky týrá. Skončí na ulici a postupem času se stane jedním z největších kriminálníků. Potom se však objeví někdo, kdo mu podá pomocnou ruku. Joseph je ale natolik poznamenaný zákonem ulice, že je pro něj i tak velmi těžké dostat se z úplného dna. Je to příběh plný bolesti, strachu, vzdoru a odhodlání.

Vaši rodiče o vás vždy měli velký strach. Ten tatínkův dokonce vedl i k narušení vaší vzájemné komunikace. Chápete je dnes jako matka dvou dětí lépe?
Teprve poté, co se mi narodilo první dítě, jsem dokázala pochopit, jak velký strach o mě rodiče měli, a nedivím se, že můj táta se choval tak, jak se choval. Bál se tolik, že se od toho potřeboval odstřihnout. Škoda, že už si s ním o tom teď nemohu promluvit.

Kdyby jednou vaše dcera chtěla podobně jako vy odjet sama do Afriky, jakou byste jí dala radu?
Když teď vedle sebe vidím spící dvouměsíční miminko, nedovedu si představit, že to jednou bude dospělý člověk. Ale nevím, jestli bych dceři něco radila. Záleží, zda by o to stála. Na většinu věcí si člověk musí přijít stejně sám. Tím spíš, jestli bude stejně tvrdohlavá jako já. Strach bych o ni samozřejmě měla. Ale ne proto, že by jela do Afriky. Strach má člověk o dítě celý život, ať už je kdekoliv.