Wien bleibt Wien. Takovým titulkem nazval Jan Werich první kapitolu svého cestopisu Italské prázdniny. On říká, a máme sto chutí mu věřit, že Vídeň zůstává Vídní. On se narodil za Rakouska-Uherska, ve Vídni byl mnohokrát. Já ne. Mně se poštěstilo se vydat do Vídně až 23.12.1989. Tehdy se otevřely hranice a my vyrazili do Vídně. To bylo poprvé a pak už mnohokrát. Posuďte sami,zda se Vídeň mění nebo ne. Když jsme se vraceli autem ze své první návštěvy Vídně, zastavila nás rakouská policie a dala nám, jako vánoční dárek, láhev vína zabalenou do vánočního papíru. Byl to šok. Málokdo tomu dnes uvěří, ale bylo to tak.

Když jsem po dvaceti letech u Vídně překročil povolenou rychlost, rakouský policista byl nesmlouvavý a dal mi vybrat. Zaplatit v EUR nebo v českých korunách. Dal jsem mu tehdy 1000Kč,on otevřel peněženku, aby tam uložil bankovku. Koutkem oka jsem zahlédl tam uložené bankovky. Jen české pětistovky a tisícovky.

Čo bolo,to bolo, říká klasik ústy majora Terazkyho. Dobrá, věřme mu a postupme dále. Nechme minulost spát a pojďme do současnosti. Mariahilferstrasse. Když se tento název naučíte vyslovovat, pak pro mnohé cizince, možná i Rakušany, je tato třída koncentrací Vídně.

Tedy té obchodní Vídně. Dneska už ne autem, ale pohodlně vlakem ze Starého Města, jste s jednou zastávkou za 90 minut ve středu Vídně. A tramvají zamíříte na Mariahilferstrasse. Desítky a desítky obchodů těch nejvybranějších značek na vás mávají ze všech stran. Při jedné návštěvě odoláte, a v bistru si dáte espreso. Při druhé návštěvě přidáte pivo. Při dalším pokusu o zdolání dlouhé třídy zamíříte do jednoho z obchodů a neodoláte. Navíc, když vás obsluhuje usměvavý a ochotný personál. Pohlazení po duši. Plni dojmů spěcháte domů, abyste se podělili o nejnovější zážitky a dojmy. Zrovna přijela dcera na návštěvu. Žije s Rakušanem. Taková příležitost! Tomu to musím říct, jak příjemní lidé nás obsluhovali ve Vídni,na Mariahilferstrasse! To mu udělá radost! „Říkáš,že byli milí a usměvaví?!“ odvětil, když vyslechl mou ódu.

„Pokud je to tak, jak říkáš, tedy že byli milí, usměvaví a ochotní ,tak to nebyli Rakušani!“ Tak! A máte to!

Jestli jsem něco nečekal, tak takovou odpověď. Ta mě vrátila z procesu snění do reality. Nu což! Nesmíme se vzdát hned na první překážce. Zkusíme něco jiného. Pracovní setkání s kolegou v kavárně, tentokrát v tuzemsku, vyústilo mimo jiné v informaci,či sdělení,že strávil pracovně rok a půl ve Vídni. To je ono,toho se zeptám na zkušenosti,rok a půl,to už je nějaká doba. A tak vyprávěl a vyprávěl, téměř se nedal zastavit. Když s odstupem času všechno co napovídal shrnu,dalo by se to shrnout do několika málo vět. Do Vídně jel s respektem k Rakušanům, zvláště k Vídeňákům. Přece jen hlavní dvoumilionové město monarchie něco znamená. Přece jen jak to slýchával, oni Rakušani jsou vyspělejší, prosáknutí západoevropskou civilizací, zdvořilí,ochotní a další přívlastky doplníte sami. Co se u nás děje v silničním provozu, to by se v Rakousku stát nemohlo. Přece ta ohleduplnost, monarchie zanechala stopy a vůbec. Že?!

Tak s takovou představou jel tento člověk do Vídně pracovat. Po roce a půl uzavřel svou zkušenost slovy:“ Jsou stejní, jako my. Jsou tam burani, jako u nás, ale i ochotní a usměvaví.

Jako u nás.“ Ha. A jste doma.Tak přece to s námi není až tak špatné, jak se sami mnohdy podceňujeme. Člověk v duši trochu pookřeje, i když, kdesi vespod, úplně vespod něco našeptává: “Jsou stejní jako my,říká, ale co když ,jako zahraniční pracovník nepotkával ty pravé, echt Rakušany,Vídeňáky,ale byl ve styku „jen“ s těmi usměvavými? Ale rok a půl přece je nějaká doba. Zahoďme chmury a pojďme se podívat spolu na bustu Che Guevary. Čtete správně. Che Guevara. Revolucionář, jehož charismatickou podobu nosí mnozí dnešní teenageři na tričku, má svou bustu v parku u vídeňské vyhlídkové věže. Musíte vědět, že busta tam je a pak ji najdete. Totiž těch různých bust je na onom místě docela dost. A všechny jsou jaksi latinskoamerické. Musíte jít hodně blízko, aby člověk rozluštil jméno. Patrně Che Guevara byl i ve Vídni svého času, tak, jak byl i v Praze.

Rozdíl je v tom, že v Praze žádnou bustu nemá.

A ve Vídni, z pohledu Čechů, je i další historická zajímavost. Schwarzenbergplatz.

Obrovské náměstí, jemuž vévodí na každé straně obdélníka dva monumenty. Na jedné straně je jezdecká socha knížete Filipa Schwarzenberga,českého šlechice,který v bitvě u Lipska spolu s dalšími porazil Napoleona. Možná, že rodově je spřízněn s dnešním českým politikem Karlem Schwarzenbergem, ale víceméně jde jen o shodu jmen. Schwarzenbergů je a bylo v Rakousku i potažmo v českých zemích dosti. Jistě se ptáte, zcela opávněně, proč se o tom zmiňuji. To je právě ta zajímavost Schwarzenbergplatz. Na druhé straně náměstí je obrovský památník vojákům Rudé armády, i s texty v azbuce, jako vděk za osvobození v dubnu 1945. Oba památníky patří vojákům či vojevůdcům. Každý žil v jiné době, ale pro Vídeň, Rakousko znamenaly velice moc. Oběma patří úcta a vděk. Tak to má být.

Od pomníků zpátky k životu. Na rohu ulice,třídy Kohlmarkt a Graben je dům, který je pro nás tedy Čechy, rovněž zajímavý. Mnozí ještě dnes znají jméno Pavel Kohout. Spisovatel, dramatik, prostě osobnost známá svého času v celé kulturní Evropě. A tento Pavel Kohout, po nuceném vysídlení z Československa v roce 1977 se usídlil na této adrese. Není lepší ani dražší adresa ve Vídni než tato. Dnes žije v Praze na Hradčanském náměstí. Je to jen zajímavost. Když se začtete znova do tohoto textu, tak si připomenete, že jsme začínali na Mariahilferstrasse bistrem a espresem.

My si teď popovídáme s jednou starou dámou, Vídeňačkou, která podle svých slov, každý den vezme své malé auto, svého pejska a jede do kavárny ve vídeňské ,chcete-li dunajské věži-Donauturm. Tak si k ní přisedneme už po kávě na lavičku venku a posloucháme, jak cestovala letadlem. A vždy se svým pejskem. Opravdu nikdy jej nenechala doma. A to létala po celém světě. A povídá a povídá o svém životě a vy náhle mizíte opět v atmosféře Vídně. Vídně plné kaváren. Kaváren plných takovýchto dam, které u svého Schacherdortu a kafíčka vzpomínají na svůj život. Zvláště pak, když naleznou to správné ucho, ochotné naslouchat toku slov a vět.

Ano to je ta atmosféra staré dobré Vídně, jak jsme o ní slýchavali a četli. Werichovi musíme dát za pravdu. Wien bleibt Wien.

Zaslal Jan Kment, Březen 2020