Z ní bych ráda připomněla tři tragické události, které se odehrály v posledních týdnech války. Každá z nich je nešťastná o to víc, že k nim došlo jen pár dní před osvobozením a všechny oběti byly zcela zbytečné.

3. dubna 1945 zemřel na následky těžkého zranění staroměstský rodák Vratislav Slováček, který díky nešťastné shodě okolností doplatil na své aktivní zapojení do odbojové činnosti.

Smutným osudem se mu nejdříve stala nemoc, kvůli které nemohl odejít s partyzány do hor. Musel zůstat doma, kde ho následně zatklo gestapo.

Když se mu i přesto podařilo uniknout, měl smůlu podruhé, když při útěku narazil na německého zmocněnce ze závodu Avia, který ho smrtelně zranil.

Druhé neštěstí, které se dotklo celého regionu, se stalo 16. dubna 1945. Kolem osmé hodiny ranní se nad staroměstským cukrovarem objevila sovětská letadla, která měla za cíl likvidaci německých jednotek v cukrovaru.

Tragédie události tkví v tom, že Němci v předvečer bombardování cukrovar opustili a oběťmi se tak stalo 29 nevinných a bezbranných civilistů, převážně občanů Starého Města.

Smutné souvislosti pokračují v tom, že kdyby nebylo bombardování cukrovaru, pravděpodobně nemuselo dojít ani k poslednímu neštěstí – zavraždění pěti nevinných rukojmí na Potmělůčce.

Po vybombardováni cukrovaru došlo totiž k rabování cukru místními obyvateli, což zvýšilo aktivitu a počet německých hlídek v ulicích Starého Města.

Jedním z důsledků napjaté atmosféry v obci bylo nesmyslné zabití dvou německých vojáků partyzány. V průběhu pátrání po zmizelých vojácích Němci zatýkali staroměstské muže a drželi je jako rukojmí.

I když většina z nich byla po nějaké době propuštěna, poslední skupinu šesti mladých mužů vzali Němci při ústupu před přibližující se frontou s sebou.

Brzy ráno 30. dubna 1945 je nesmyslně popravili při cestě ze Starého Města do Huštěnovic na místě zvaném Potmělůčka. Jakoby zázrakem se jeden z nich, Vratislav Blažek, zachránil a mohl tak o této tragédii podat osobní svědectví.

„Najednou zazněl povel. Jedna – dvě – tři – v tom vyšly rány. Já jsem se při prvním výstřelu rychle přikrčil k zemi. Snad to bylo hned, jak zazněl povel tři – již sám nevím. Takže se mně kulka otřela jenom o záda, svezl jsem se k zemi po břehu vody.

Ostatní byli nade mnou, v posledních okamžicích svého života se asi pohybovali, tak do nich bylo stříleno i na zemi. Každý byl prostřelen asi 7–15 ranami. Ke mně přistoupil na konec jeden voják, vzal mě za zápěstí a řekl kaput a odešli.“

Díky tomu, že Vratislav neuvěřitelně šťastnou náhodou přežil, mohl prožít celý svůj život, oženit se a mít dvě dcery. Považuji za úžasné, že jsem měla možnost se při své studentské práci s dcerami a manželkou Vratislava Blažka osobně setkat.

Jejich vyprávění na mě silně zapůsobilo, bylo totiž neskutečně upřímné, dojemné a opravdové.

Když nás ve škole učí o milionech zavražděných Židů, studentů, všech nevinných bezbranných civilistů, je to pro většinu studentů jen číslo, pod kterým si nedokážou představit život každého jednoho zavražděného.

Když se k vám poté však dostane příběh konkrétního člověka, bezejmenní dostávají najednou konkrétní tvář.

Každá oběť války měla svůj vlastní příběh, jenom my je všechny neznáme. A mně bylo ctí získat bližší informace a psát o několika z nich a učinit tak alespoň malý krok k nezapomnění.

Barbora Směřičková Historie Slovácka pohledem gymnazistů