Okamžiky z roku 1968 navždy poznamenaly náš národ, naši národní historii. Na události jako tyto by se nemělo zapomínat. Naopak. Měly by se neustále připomínat, aby k dalším takovým okamžikům nedošlo, abychom se jako lidstvo poučili. Otázkou ale zůstává, zda jsme schopni se ze svých chyb poučit.

Často na tu noc, která od základů změnila můj dosavadní život, vzpomínám. Přemýšlím, co mohlo být jinak, co jsem mohl změnit. Odpověď ale stále nenacházím, proplouvá mi mezi prsty.

Uvolňování vztahů v šedesátých letech netrvalo věčně. Vše skončilo osudným srpnem 1968. Tu noc jsem byl doma, v bytě. Nikdo nic netušil. Najednou jsem uslyšel obrovský nepředstavitelný rachot. Letadla létala prakticky hned nad palpostem naší základny, protože šla na přistání do Brna. V momentě se rozezněl poplach, do pěti minut všichni důstojníci museli být nastoupeni u auta. Nazí, v ručníku z vany či ještě v pyžamu – na tom nezáleželo. Během pár minut jsme od svých služebních bytů, vzdálených 5 kilometrů od palpostu, dorazili na základnu, velicí důstojník nebyl přítomen. Nikdo nic nevěděl, všude vládl chaos a zmatek. O co jde, jsme se dozvěděli až z rádia. Na obranu palebného postavení jsme měli třicetimilimetrové dvouhlavňové rychlopalné kanony. Kdyby se do toho hoši dali, v Brně by nepřistálo ani jedno letadlo. Ani jedno.

Přítomen byl pouze náčelník štábu. Nechal přinést okovanou bednu a naplnit ji střelivem, zbraněmi, základními lékařskými potřebami a proviantem a nechal ji zakopat, abychom v případě potřeby měli nějakou zásobu zbraní. Po srpnu to samozřejmě popřel a odskákali jsme si to my ostatní. Chtělo se mi z něj zvracet.

Před hospodou v Nížkovicích, kde jsme se scházeli, jeden důstojník ze sebe strhal uniformu, dupal po ní a křičel, že v takové armádě nebude. Po prověrkách se pak málem plazil po kolenou, jen aby jej z armády nevyhazovali. Takový patolízal.

Po nějaké době se musela celá rota shromáždit v kinosále. Byli vyvoláni všichni důstojníci. Měli jsme přede všemi nahlas vyslovit svůj souhlas s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy. Já jsem samozřejmě a zásadně nesouhlasil. Tím jsem si podepsal rozsudek. Pak nastal teror – období přezkušování z Poučení z krizového vývoje, což byly politické propagandistické pamflety, z nichž jsme byli přezkušováni. Nastaly čistky. Nastala normalizace. Už tehdy v tom kinosálu jsem věděl, že jsem odepsaný. Zakázali mi studovat na vysoké škole, vyloučili mě z KSČ a ke dni 1.9.1971 mě vyhodili i z armády. Z mého útvaru bylo ještě asi šest nebo sedm dalších lidí vyhozeno z armády. Vyhodili mě zároveň i s mým kamarádem, spolužákem a kolegou z armády, Zdenálem. Bylo nám předčítáno tzv. vojensko-politické hodnocení, ve kterém nebylo ani zmínky o našich kariérních a studijních úspěších. Najednou z nás byli hajzlové a darebáci.

O emigraci jsme vůbec nepřemýšleli, v říjnu 1968 se mně a mé manželce Janě narodila první dcerka, Alenka. Už jen kvůli ní to nešlo. Po mém vyhazovu z armády jsem byl v hledáčku režimu, ani pes by si ode mě nevzal kůrku.

Po vyhazovu jsem najednou byl zpět v civilu. Narychlo jsem se vyučil revizním technikem, i když jsem o tomto oboru nevěděl lautr nic. Jím jsem zůstal doteď, do svých 76 let. Režim na mě ale nezapomněl, jsem si jist, že na mě spousta lidí za totality donášela.

Po sametové revoluci jako omluvu za veškeré těžkosti, které jsem zažil, mě armáda dodatečně povýšila do hodnosti major, poslala dva tisíce korun na účet a přiložila nabídku na nošení sváteční uniformy při významných vojenských svátcích a možnosti každou neděli obědvat v hodonínské vojenské jídelně vzdálené třicet kilometrů od mého bydliště. Takhle se mi armáda odvděčila za moji službu a útrapy, které jsem po vyhazovu od vojska zažil. Ničeho ale nelituji. Pořád to byl nádherný život.

Těmito slovy končí vyprávění mého dědečka Aleše Kuchaře, který vždy byl a zůstává úžasným, spravedlivým člověkem. Já mám to štěstí prožívat nyní nádherný život v jeho blízkosti.

Pavlína Tesařová, 2. ročník GUH.