Celá nadšená jsem doběhla domů a řekla: „Mami, potřebuji šaty k maturitě." Maminka šla a vytáhla velmi tučnou sumu peněz. Najednou jsem si mohla koupit ne jedny šaty, ale troje. Kdybych nastavila dlaň, jistě by mi přidala. Přesto jsem nebyla spokojená.

Ten pocit ve mně zůstal řadu let. Tenkrát jsem si moc přála, aby si na mě udělala čas a šly jsme je vybrat společně. Šaty k maturitě jsem si vybrala sama. Záviděla jsem svým kamarádkám, kterým maminky šaty vybraly nebo je ušily, třebaže nebyly tak hezké jako ty moje. Šaty se řešily více než zkoušky a otázky.

Řady týdnů jsme všichni nemluvili o ničem jiném. Každá jsme chtěla být ta nejhezčí. Řekla jsem si, že až já budu mít dceru, nikdy nepromarním tu příležitost šaty vybrat společně. Některé věci, které uděláme, nejdou vrátit zpět. A jsou jen jednou. Uběhlo řadu let. Přesto jsem nikdy nedokázala tyhle šaty vyhodit ze skříně. Mám je stále. Jsou pořád krásné a nadčasově elegantní. Je to, jako bych vyhodila kus vzpomínky na mou mámu, která mně moc chybí. Chybí tak moc, že o tom nedokážu mluvit. Moji přátelé si myslí, že když o ní nemluvím, nemám ji ráda. Raději o tom napíši.

Lucie Janoušková