Jaké máte ze soutěže pocity?

Především to byly opravdu krásné fotky! Když pominu pár fotografií spíše rodinného charakteru, bylo 70 procent výborných a pak ještě pár opravdu skvělých a z dané kolekce se i těžko vybírala jedna k ocenění.

Často býváte v porotách takových soutěží, nebo jen když si „odskočíte“ z cestování?

Protože jsem půl roku v roce v zahraničí, tak je to samozřejmě těžké, ale je fakt, že už jsem přestal posílat do soutěží někdy v roce 2005, od té doby spíš „porotím“. Hlavně soutěže podvodní fotografie a jinak fotografie přírody, jako je Týká se to také Tebe. Když to nejsou zvířata jednotlivě nebo podvodní fotografie, tak mě baví i krajinky. Co už nemusím, je art a abstrakce, to není má doména. Mám rád fotografie živé skutečné přírody, akci – lev útočí, ryba loví jinou rybu… Mám rád skutečnost, která je nenahraná, faktická.

Jak to bylo u vás? Nejprve bylo cestování a pak fotografie, nebo fotografie a pak cestování?

Bylo to u mě vždycky spojené… Jako kluk jsem fotil amatérsky na tatínkovu Praktiku, ale takovým fotografickým boomem bylo pro mě cestování po revoluci. Byl jsem dítě štěstěny a podařilo se mi vydělat peníze a hurá do světa! To jsem si koupil foťák na jedno použití, z třiceti prvních fotek z jedné krabičky jsem udělal výstavu a myslel jsem si, že mám nejlepší fotky na světě (smích). To byla katastrofa. Odjakživa jsem byl soutěživý a zúčastnil jsem se všelijakých fesťáků, takže jsem už tenkrát bojoval i s profíkama, kdy jako dvacetiletý zobák jsem pomalu nevěděl, co je fotka… Strašně pomáhá, když pak člověk v soutěžích bojuje a setkává se s jinými autory, kecá s nimi, a tak se od nich vlastně učí…

Takže rozumíte tomu, co prožívají autoři, kteří nám posílají fotky do soutěží…

Absolutně rozumím začátkům s fotografií. Ať se nevzdávají. Je důležité, aby autoři přišli i fyzicky, třeba pokecat si na vernisáž. Není to jen o poslání fotek. protože z toho se člověk až tolik nedozví. Je to o tom setkání, povídání si, hodnocení se navzájem, zeptat se, proč jsem nebyl oceněn, nebo byl… A to pak nakopává k tomu, namířit svůj směr, najít, čím budu jako autor identický. Je to o rozdávání zkušeností a dnes je to všechno ještě těžší díky digitální technice – fotoaparátům, mobilům a tak dále… Fotografie jako taková je devalvovaná, zvládnete jich udělat strašně moc a z toho se pak lépe vybírá… ale to je téma na další dlouhé povídání…

Autor: Markéta Macháčková