Ale tak jako se prudký liják skládá z nespočtu malých kapiček, tak i velké události se skládají z mnoha drobných příběhů, které je nutné neopomínat, a pokud možno, připomínat si co nejvíce z nich. Jedním z takových je i příběh pana Jana Vančury Uherského Hradiště, který bych Vám chtěla z jeho pohledu ve zkratce přiblížit, zejména večer roku 1940, který byl pro něj stěžejním.

Byl všední den, šel jsem do školy, přesto však nevšední, nezapomenutelný. Sotva válka začala, zapojil se otec do Obrany národa a stal se dokonce jedním z vůdčích členů. Naneštěstí skupinu brzy odhalili a došlo k zatýkacím vlnám, kterým ani otec neměl uniknout. Byl poměrně známým advokátem a ráno roku 1940 šel jako vždy do práce. Jakmile gestapo zjistilo jeho jméno a adresu, okamžitě se vydalo ho zatknout. Bez váhání či ostychu zamířili členové gestapa rovnou do jeho kanceláře. Avšak domnívali-li se, že bude jejich práce snadná a kořist snadno polapitelná, že chytnou zajíce přímo v jeho brázdě, mýlili se. Bylo jeho velikým štěstím, že se právě nacházel v budově soudu, a když se vracel, minul se s gestapem tak těsně, že to bylo až s podivem. V kanceláři k němu sekretářka poplašeně doběhla a vše mu vypověděla. Otec ani vteřinu nemeškal, popadl baloňák, a aniž by věděl, co bude dělat dál, zamířil k východu a zvolal: „Na shledanou po válce.“‎

Mezitím běželo gestapo rozzuřeně od soudu zpátky. Zastavili až na hlavní hradišťské křižovatce, kde měl právě službu pan policista Staněk.

„Kam šel Vančura?“‎ obořili se na policistu. Věděli, že ho tudy musel vidět procházet.

„Na Kunovice,“‎ oznámil Staněk pevně. A když příslušníci gestapa odběhli, mohl si konečně povzdychnout nad svou lží. Otec šel totiž na Staré Město.

Čekali jsme dlouho do noci, až se otec vrátí, nevěděli jsme, co se stalo. Gestapo samozřejmě došlo po otci pátrat i k nám domů, do Lechovy ulice. Křikli na nás, ať se postavíme čelem ke zdi a neustále se netrpělivě ptali a vyzvídali. I přes masku sebejistoty z nich byla cítit nervozita.

Byli jsme tři sourozenci. Já jsem měl v tu dobu třináct let, mladší Jaroslav jedenáct let a Jiří měl teprve devět. Stáli jsme tam vyděšeni hodnou chvíli, nevěda, co bude dál. Jiří neudržel na uzdě svou dětskou zvídavost a chtěl se podívat na své trýznitele, jenž po něm křičí uprostřed noci a nedají mu spát. Než si stačil někoho prohlédnout, ucítil ostrou ránu na tváři a narazil hlavou do zdi. Letmo jsem se na něj podíval. Z nosu mu krvácelo a rukou se držel za hořící líčko.

Ten večer už nás nechali, ale prohru snést nehodlali. Zřejmě na ústředí jednali o dalším postupu. Když přijeli příště, odvezli maminku jako rukojmí do internačního tábora ve Svatobořicích, který v té době sloužil právě pro tyto lidi, kteří se ničím neprovinili a představovali pouze jakési „záruky“, že se hledaný sám přihlásí, aby jeho blízkého propustili. V našem případě se nic takového nestalo. Nemohlo. Otec neměl ponětí, že maminku zavřeli a my zase neměli ponětí o něm. A tak se stalo, že jsem zůstal doma sám s bratry a hospodářstvím.

Maminku pustili po roce, neboť pochopili, že je to k ničemu. Vykládala nám odtud mnoho příběhů, zajímavých i děsivých. Kupříkladu o tom, jak v táboře byli muži odděleni od žen plotem a jak to tak bývá, mužům se dostávalo méně jídla, proto ženy tajně chodily a házely jim kousky chleba přes plot, aby aspoň nějak přežili. Maminku přitom prý dvakrát chytili. Trestem za trochu vlastního chleba jí bylo strávení celého dne a noci v márnici s mrtvolami.

Otec docestoval přes Maďarsko a Srbsko až do Afriky, kde se přidal k anglické armádě. A když ho odveleli do Anglie, stal se prezidentem vrchního vojenského soudu v Londýně. Jeho možná nejzajímavější životní příhoda se stala v londýnském Alberthallu, kam byl r. 1944 pozván na předávání medailí za vojenské zásluhy. Kvůli své dochvilnosti se střetnul ve dveřích do sálu s anglickým králem Jiřím VI., který musel být rovněž přesný. Otec mu bez váhání ustoupil, ale král se pouze pousmál a pravil: „Právo má přednost před mocí.“‎

Eliška Hoferková, 2.D, GUH