V té samotě bych byla ráda. Jeden prožitý den je mně důkazem, že svět se totálně zbláznil. Musela jsem jít na úřad. Když jsem se k paní přiblížila trochu blíž i s respirátorem, protože jsem ji dostatečně neslyšela, začala hystericky křičet, ať se k ní nepřibližuji, že ji určitě nakazím. V té chvíli jsem se ptala, kde je nějaká zdvořilost a vstřícnost k druhému člověku.

Na poště jsem chtěla koupit obyčejnou velkou obálku. Paní za přepážkou křikla, že nejsou a ať jsem ráda, že ještě nezavřeli. Kroutím nevěřícně hlavou a nevychazím z úžasu, co se to s lidmi děje. Jsem jak Alenka v říši divů.

Vydávám se vyrobit klíče pro dceru. Klíčové centrum je zavřené, pro jistotu. Mám chuť kopnout do dveří. Jak stát mohl dopustit zavřít tak klíčovou věc, jako je klíčové centrum. Každý z nás přece můžeme zapomenout nebo ztratit klíče. Po internetu je těžko koupíme. Jak si máme poradit, to na dveřích není. Nic nefunguje, jak má. Když budete potřebovat vyrobit klíče, zajeďte do Uni Hobby, tam mají otevřeno. Vystojíte dlouhou frontu. Pan prodavač se na mně dívá. Tvrdí, že nemůže nic udělat, že první musím zatelefonovat a on hovor přijmout. Uvědomuji si nesmyslnost té situace. Klíče mám. Cítím se jako vítěz po velké bitvě.

Třešinkou na pomyslném dortu je, že říká, že do domácností mohou chodit montovat zámky. Svět se zbláznil. Z toho všeho mě rozbolí hlava. Totálně vystavěná a zhnusená dnešním světem a lidmi se vracím domů. Říkám si, že zítřek bude lepší. Lepší v tom, že zůstanu doma a nikam nepůjdu. Nepřestávám se ptát, co se to stalo s lidmi a celou společností? Pro dnešní den jsem koupila svůj klíč. Ale najdeme klíč k tomu všemu, co se děje. Jde tomu vůbec zabránit? Kde se vytratila slova jako prosím a děkuji?

Lucie Janoušková, Uherskohradišťsko