Kolem cesty se prostíraly klány václavek, zájem z mé strany nebyl.

Kamenitou úvozovou cestou jsem stoupal k místům bývalého hradu. Říkal jsem si, stálo to jejich majitelů se vláčet nahoru s proviantem a zajatci?

Asi časem nestálo, a tak si postavili lepší sídlo nad Bojkovicemi.

To ticho, ten všemi barvami hrající les kolem, no pohádka.

Jen pár minut jsem se pobyl na rozvalinách hradu, nechtěl jsem se zdržovat hledáním údajného pokladu, a pokračoval dál.

Před mýma očima se zjevil téměř odlesněný kužel kopce Báby – 636m vysoké.

Z jeho úpatí jsem odbočil několik set metrů ke skalnímu útvaru Tři sestry. Ten je tvořen hrubozrnným pískovcem.

Nejzajímavější z Tří sester je prostřední skála, rozeklaná svislými puklinami. Spíš toto skalisko mně připomínalo tři ségry. Po návratu k Bábě jsem chvilku váhal, zdali mám na ni vystoupit.

Mám na tu Bábu vylézt? V mém věku? Stojí mně to za to?

Ale nakonec jsem na ni vylezl a rozhodně nelitoval, neboť jsem byl na vrcholu kóty odměněn nádhernými rozhledy do všech světových stran. Vidět na obzoru Vršatec, Velkou Javořinu, Chřiby, Zlínsko, co mohl člověk chtít více.

Z Báby jsem scházel lesní cestou k dalšímu skalisku, a sice stejnojmenné Bábě. Na ní mě upoutaly četné voštinovité útvary. Jde o soustavu četných jamek, které vznikají specifickým zvětráváním. Pár metrů níže se nacházela menší skála tvaru hlavy srny, alespoň v mé představivosti.

Všechna popisovaná skaliska jsou tvořena luhačovickými vrstvami račanské jednotky magurského flyše, toliko jen na vysvětlení méně zasvěceným! Pak už jenom zbývalo najít největší objekt mého zájmu – Mlčačky. Trošinku jsem při jejich hledání bloudil, ale záhy je objevil.

Malý Pulčín, jak jinak nazvat seskupení skal nejrozmanitější tvarů, některé z nich byly opravdu impozantní. Váže se k nim pověst, která vysvětluje název skal.

Pak už jenom pohodlnou lesní cestou k silnici směrem na Malenisko, od nich asi kilometřík do Provodova, malebné to obce. Loudal jsem, maličko již unaven, se po silnici doufaje, že mně někdo zastaví. Usmíval jsem se této pošetilé myšlence. Když tu náhle za mnou zakvílely brzdy a těsně u mě zastavilo krásné tmavé auto.

Zázrak, stal se zázrak!

Už jsem sundával batoh ze zad a chystal se vykročit ke dveřím auta. Z nich vystoupila lepá dívčina, obešla auto a za příkopem začala trhat šípky.

Hlava mně nemohla více klesnout…

Znovu jsem si nasunul batoh na záda a vykročil k Provodovu. Po několik desítkách metrů jsem se otočil k autu, jednou nohou vztekle dupl, a zašeptal: „No neboj, ty krasavice, v mém věku tě někdo pošle opět „k šípku“! V Provodově jsem si zašel do místní prodejny. Nabídkou potravin mně připomínala pouťový kiosek. Skoro jsem v ní umřel hlady. Pak už jenom čekal na autobus do Luhačovic, měl zpoždění. Ten v „Čuhalovicích“ mně tím pádem pochopitelně ujel. Pěkný den? Ne, byl krásný!

Jaromír Slavíček