Podívej se na sebe!
křičí staré zrcadlo,
přičemž po jeho skle
pochodují pavouci prasklin.

Ovšem, ať se na to člověk
dívá z jakéhokoliv úhlu,
vždy spatří jen jeden směr;
a v něm zrcadlící se
světlou duši

lépe viditelnou
v zrcadlech noci;
v černých sklech
jako mají sluneční brýle
nebo smuteční aparáty

zachycující ztrátu života,
stejně rychlou jako je
jedno stisknutí
nesprávné spouště
(výstřelu).

Podívej se na sebe!
křičí i další temná zrcadla,
vynořivší se kolem prvního
jako roj záhrobních světlušek.

Nic nevidím!
Panebože, vůbec nic!
Máte černá skla!!!

křičí zoufalec,
aniž tuší, že nahlíží
do vlastní duše,
jež je začerněna nečistými skutky.

On to však podvědomě ví,
jistě ví o svých hříších,
která černě rámují jeho osobnost
na kterou se dívá,
která oplácí mu pohled;
jeho vlastní pohled…

Setři špínu
svých činů
z těchto zrcadel!
tvrdě hřmí z odrazů, které
pozorují každý zoufalcův pohyb.

Zoufalé praskání skla
protíná ostře
a hluboko
duši nečestného pozorovatele…

Napíná jeho nervy!

Při doteku skla
s jeho rukou
se tmavé sklo vysype
z rámu a zasype jej (!)

tisícem střepů z výčitek,
ostře řezajícími starostmi,
jež mu na kůži zanechávají
znaky krvavého šílenství…

Duše sype se mezi jeho prsty
až vstoupí do zubaté mordy zrcadla;
a aniž to cítí, aniž to vidí,
přesto vědomě, stává se
obrazem odrazu
zoufale křičícího smrtelníka

věčně shlížícího do životů marnosti;
stejně jako byl
ten, před kterým stál
on sám.

Tomáš Přidal