Naše rodinná rada vážila zejména tyto otázky: je to bezpečné, když řádí virus, pán je už starší, a tedy v rizikové skupině, navíc – nebude to vágus? Je to morální, když bychom si zaměstnance dovolit nemohli, ale ubytovat někoho se stravou za práci, ovšem bez mzdy? Je to smysluplné čili bude nám tu k něčemu, vždyť o jeho pracovních schopnostech a píli nic nevíme, přičemž jeho status bezdomovce není úplně nejlepší referencí. Je to ale žádost o pomoc v těžké době a nějak pomoct chceme, když už roušky šít neumíme. Samé otázky.

Nakonec jsme si proto řekli, že to riskneme. Ohlásili. A tak jednoho dopoledne, pan Jirka dorazil. Už starší muž, spíš drobný, trochu umolousaný, ale nezapáchající. S batohem a taškou, rovnou už v pracovním.

Oboustranně trochu trapnou situaci jsem rozčísl rázným: jdeme si zařídit pokoj. Do neprůchozí přízemní místnosti někdejšího správcovského bytu zámku, zašlé, ale skrz mříž s výhledem do parku, jsme umístili aspoň lůžko, deky, židli, koberec, rádio, zprovoznili světlo, chybějící dveře nahradili závěsem a dvě volné skoby na zdech osadil Pan Jirka v prvních dnech kdesi nalezenými obrázky, čímž dal za pravdu Heideggerovi, že „básnicky bydlí člověk“.

Pan Jirka nemá s ničím problém. Chápe svoji situaci a trpělivě, ačkoli po svém, snáší její novou podobu. Je dobré mysli. Měl na podzim pracovní úraz a z něj teď v nohou šrouby, po něm o zaměstnání na stavbě přišel, následoval vyhazov z bytu a vzápětí exekuce. Vždycky trochu pil a teď by správně, jak sám přiznal, měl být na odvykačce. Vlastně docela obvyklý příběh tohoto typu. Teď byl ale u nás doma.

Matěj Stropnický
- narozen 1983
- politik a novinář
- působil v řadě funkcí v pražské komunální politice, mezi lety 2014 a 2015 byl náměstkem primátorky
- od roku 2003 je členem strany Zelených, vedl ji v letech 2016-2017

První dny jsem ráno Panu Jirkovi nějakou práci vždy zadal: převážení suti, protože venkov a stavba s malými finančními možnostmi, to je hlavně suť a její převážení z místa na místo. Dvě tři hodinky dopoledne a totéž znovu po obědě. Jak kdo snese. Jídlo si bere k sobě a už několikrát prohlásil, že tak jako tady se měl v životě naposled na vojně. Pochopili jsme z dalšího vyprávění, že to je období života, na které vzpomíná nejraději.

Ten den, kdy byl vyhlášen nouzový stav a vzápětí zákaz neodůvodněného cestování, se Pan Jirka shodou okolností poprvé opil. Sklep jsme nezamykali, takže ho brzy našel a začal ochutnávat kalvádos z naší první sklizně, na který jsme byli celkem pyšní. Ráno prohlásil, že ho bolí záda a k ničemu se neměl. Bolí ho záda, je to starší člověk, povídám doma, není potřeba hned dělat závěry. A blížil se konec zkušebního týdne.

Opět zasedla rodinná rada a shrnutí bylo takovéto: Pan Jirka prokazatelně pracuje, dost prokazatelně pije, ačkoli to zapírá, mnohem méně prokazatelně se myje, mluví si pro sebe a je trochu morous. Když však nepije, má dobrou náladu a večer vyžaduje knihy. Je velký čtenář. Nejdřív dostal nějaké pověsti z hradů a zámků, pak Poslední aristokratku a Kladivo na čarodějnice, ale postupně přitvrzuju: naposled už louskal Kunderovy Směšné lásky, Stepního vlka a Dona Quijota. Pak o knihách rozprávíme.

To asi nakonec zároveň s nouzovým stavem rozhodlo: zůstane tu nejmíň do konce virové situace. Jednak by se vracel zase jen do toho pohřebního vozu. Jednak ten kalvádos oželíme. Jednak něco skutečně zastane a my ty náklady uneseme. A pak: vlastně opadly ty počáteční obavy. Na Pana Jirku jsme si zvykli a on je tu viditelně spokojený, dokonce si vyžádal staré prostěradlo, vypnul ho mezi latě a dal se do malování zámku. Až pandemie skončí, uvidíme.

Zůstává mi ale v hloubi duše jedná pochybnost: pomáháme mu, nebo ho jen využíváme? Přiznám se, že nevím. Když nepočítám občas nějakou tu stovku na cigára, platit ho opravdu nemůžeme. Jí to, co my. Bydlí spartánsky, to u nás jinak ani nejde. Pracuje, ale když zrovna nechce, nenutím ho.

A jaký je váš názor? Pište prosím na adresu nazory@vlmedia.cz. Vaše příspěvky rádi zveřejníme.

Asi to beru spíš než jednostranně jako náš dobrý skutek, jako vzájemnou výpomoc v situaci, jakých je mnoho, a kde stát mnoho nesvede a ani se nesnaží. V krizi kór ne. Třeba by ale šlo v rámci sociálních inovací zavést jakési „adopce bezdomovců“, oboustranně zcela dobrovolné teda, to bezpodmínečně. Naše zkušenost je v tomto ohledu docela snesitelná a Pan Jirka si pobyt u nás na baráku vysloveně pochvaluje. Doufám, že mi za to stát ještě nenapaří nějakou pokutu.

P.S. Panu Jirkovi jsem text dal přečíst a je publikován s jeho souhlasem. Řekl: No, tož je to pravda, jak kdybych to při čtení sám žil, sakra.