Jenže to není tak jednoduché, jak to vypadá. Představte si, že stejně zareagují všichni. Co se stane pak?

Jedním z hlavních příjmových odvětví turistiky je doprava. To, že někdo letí z Evropy do Dominikánské republiky. Nebo jede autem do Chorvatska. A naopak: přiletí z Číny do Prahy nebo přijede z Nizozemska do kempu u Máchova jezera. A z pohledu české ekonomiky je třeba zmínit i Němce, který jede na Balaton. Tedy čisté příjmy z tranzitu.

Ve chvíli, kdy státy toto cestování za dovolenou utlumí, utlumí i ekonomiku. Všech zemí napříč Evropou a světem. Ani strach z šíření pandemie ve chvíli, kdy se nemoc dostala do většiny zemí světa, není dostatečný argument. Proč pak neoddělí i kraje, spolkové země, hrabství? Nemoc se přece neomezuje hranicemi.

Další argument: je statisticky dokázané, že turista utratí víc v zahraničí než doma. Penzion na Šumavě vydělá víc z Němců než z Čechů. I Čech v zahraničí tolik neřeší, jestli stojí jedno pivo čtyři nebo pět eur, zatímco doma je desetikoruna navíc problém, kvůli kterému jsme schopni do „té zlé hospody již nikdy nevkročit“. Turista v zahraničí míň hledí na peníze, něco si doveze domů. Historie již mnohokrát ukázala, že národní a izolacionistické vidění světa je nefunkční (i v jiném kontextu než jen tomto).

Cesta pro turistiku je jiná: dotovat možnosti propagace našich regionů, hotelů nebo i malých penzionů v zahraničí. Jejich vzájemná spolupráce a propojení. To jde samozřejmě jen na základě shody více zemí. Pokud člověk nemusí moře, jede rád do Jeseníků nebo třeba jen na svou chatu, ať to dělá. Tím spíš, pokud třeba bude mít míň peněz než dřív.

Ale tlumit cestování do zahraničí ze strany států je krátkozraké.