Letos se vyznamenání řízením nikoli osudu, ale koronaviru v tento den předávat nebudou. Proto by možná bylo dobré se zamyslet, zda by nebylo vhodné se po třech desetiletích konečně přihlásit k tradici našeho nového státu, který už trvá o polovinu déle než první republika. Ostatně onen 1. leden nemá v sobě neblahou konotaci, jakou má 28. říjen, který byl po čtyřicet let komunismu slaven jako „Den znárodnění“ z roku 1945, kdy byla ze soukromých do státních rukou převedena velká část ekonomiky.

Jsem papalášem a kdo je víc

Problémem, který tomu ale brání, je to, že Česká republika v našich očích nedosahuje velikosti Masarykova Československa. V mnoha ohledech je to ale omyl. Naše demokracie, bezpečnost naší země, ale i naše sociální a ekonomická úroveň je v řadě měřítek lepší, a to i při srovnání s okolím, než byla tehdy.

EU a NATO byly pro zakladatele Československa nedostižným snem. Území, na němž dnes žijí Češi, je dokonce o třetinu větší, než bylo tehdy, o což se postaralo poválečné vyhnání našich německých spoluobčanů. Nic na co bychom měli být hrdí, ale něco, co je už nezvratitelný fakt.

Politici selhali, zachraňme se sami!

Ano, trojice dosavadních českých prezidentů má sestupnou úroveň, ale to měla trojice meziválečných prezidentů také. Prostě přihlasme se i svým státním svátkem k České republice. Na Československo a 28. říjen 1918 si ponechme jen oprávněnou hrdost.