Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch samozřejmě zůstává také. Chválí, kde má chválit a kárá, kde má kárat. A omlouvá se pořád.

Orouškované obyvatele Moravskoslezského kraje tenhle happy end asi nedojme. Přes to je výsledek správný, byť z Prahy se to asi říká lehce. Koronavirus je pořád nebezpečný.

Jak ty prachy nevyhodit

Vakcína není a léků je pomálu. Pokud by nákaza propukla masově, znovu by mohla smrtelně ohrozit tisíce a možná deseti tisíce starších a nemocných lidí.

Roušky a společenský odstup fungují. To je prověřeno a vyzkoušeno. Lidé by neměli brát úkorně, pokud se v některých městech, okresech či krajích opatření o něco zpřísní. Není to trest, nýbrž rozumná prevence.

Úřady však musí zacházet s lidmi jako s lidmi, ne jako s poddanými. Za nejhlubší krize se jim to přes různé přeřeky a plácání docela dařilo. Teď se vracejí do starých (chtělo by se říci kolejí, ale to zní příliš nebezpečně) tedy koryt.

Kde se rodí nenávist?

Moravskoslezský případ ukázal i obecnější věc: Odborně vcelku zdatných lidí, kteří ovšem neumějí mluvit, je ve státní správě povícero. Ba většina. Pavla Svrčinová se nyní chytá za nos a dobrovolně se hlásí do „nějakého kursu komunikace“. Něco takového by potřebovali skoro všichni úředníci. Pokud by to pro ně kabinet zařídil, bylo by to poučení, které za všechny ty zmatky a ústrky stálo.