Až se covid zeptá, co jsme dělali v létě

Jsou potřeba tři očkování, řekla mi do telefonu pracovnice cestovní kanceláře. „Tři?!“ vyhrkl jsem do aparátu a v hlavě mi to začalo šrotovat. „No, dnes je pondělí, tak to bychom to do pátku mohli snad ještě stihnout,“ uvažoval jsem nahlas. „Problém je, že to musí být dva týdny od posledního očkování,“ dodala paní z cestovky.

Sen vidět konečně Maroko se začal rozplývat. „Tak to asi neletíme, zkusím se podívat po jiném zájezdu,“ řekl jsem rezignovaně.

Pár hodin poté jsem manželce Lídě oznámil, že Maroko pro letošek padá. „Počkej, ale my přece máme tři očkování,“ odvětila klidně moje moudrá žena. „Jak to, přece dvě…“ pokoušel jsem se jí odporovat. „Máme tři dávky, dvě základní a tu jednu posilující, takže tři,“ dodala rezolutně. A já musel uznat, že má pravdu.

A ještě ten zatracený covid

Hned ráno jsem volal do cestovky, že tedy do toho Maroka chceme a jestli ještě mají místo. Naštěstí měli, a tak jsme letěli.

Tři dávky nám stačily ke krásnému týdnu na pláži v Agadiru i k výletu do kouzelné orientální Marrákeše. Roušky, které má moudrá paní pro jistotu vzala, jsme nakonec vůbec nepotřebovali. Ale marocký personál hotelu je občas měl. Někdy i barmani v plážovém baru. Jeden den je měli, druhý den ne, třetí den jen tak napůl… Otázkou, proč tomu tak bylo, jsem se odmítl zabývat.

Covid pro mě prostě skončil. A to už strašně dávno.

Nevím, jak to bylo u vás doma, ale u nás přestaly hovory o covidu začátkem ruské agrese proti Ukrajině. Válka v našem těsném sousedství a starosti s ní spojené se ukázaly být tou nejlepší vakcínou na covid, který jako by téměř okamžitě vymizel. Z televizních obrazovek, novinových titulků a myšlenek většiny z nás určitě.

Do střední Evropy přišly během pár týdnů miliony ukrajinských žen a dětí, a řešit jejich proočkovanost neměl nikdo ani čas, ani chuť. Kupodivu, alespoň na první pohled, tato uprchlická tsunami s naší covidovou situací nic neudělala, ačkoli z hlediska proočkovanosti na tom Ukrajina nebyla před válkou ani trochu dobře.

Benzin v Česku je dražší než v Německu

Dlouhé měsíce se zdálo, že tento covidový klid už nám vydrží. Pomalu jsme se zase začali učit chodit do restaurací, do divadel, do kin, na koncerty. Bez roušky i respirátoru. Krabici s těmi posledními jsme odnesli do skladu. A doufali, že tam zůstane pro vnoučata jako vzpomínka na nejdivnější dobu jejich dětství. Dobu, kterou si za pár let nebudou milostivě ani pamatovat. Místo covidu tu byly nové starosti, ceny plynu, elektřiny, benzinu, inflace, a především ta hnusná ruská válka.

Prázdniny s covidem

Jenže jen co začaly prázdniny a situace na ukrajinské frontě se trochu uklidnila, tak se ta mrcha covid zase vrátil. Nějaká nová varianta, mnohem nakažlivější než ty předchozí, obcházející i to naše slavné očkování. Čísla nakažených začala vypadat děsivě, sem tam se nakazil i někdo známý. Před týdnem uži naše první vnučka od druhé babičky.

Vědci, lékaři i odborníci se opět rozdělili do dvou skupin. Jedna tvrdila, že se nemá panikařit, že nakažených je hodně, ale vážně nemocných minimum. Druhá tomu oponovala, že nevíme, jak se ta mutace XY bude nakonec projevovat, a že bychom zase měli vytáhnout respirátory a roušky. A dobře si rozmyslet, zda nám stojí za to, chodit na koncerty, jezdit metrem, chodit na oslavy. Žít si a riskovat.

Rusko má na nás svůj plyn, ale i my máme své zbraně

Česká vláda se zatím drží hesla, kdo nic nenařizuje, ten nic nezkazí. Ale vlády zemí kolem nás už občas zase někde nařizují roušky i respirátory. Venku je přitom skutečné léto, a to je počasí, kdy nasadit si respirátor nebo roušku je podobně příjemné jako jít na koupaliště v kožichu a beranici.

Pro lehké zvýšení covidové paniky oznámil ministr zdravotnictví Vlastimil Válek, že od pondělka je možné nechat si dát čtvrtou dávku očkování proti covidu. Uvažuji, že si pro ni hned zkraje týdne zajdu. Rozhodně to neuškodí. A kdo ví, třeba bez ní ani nebude v zimě možné zajet si na lyže do Tater.