Davy totiž berou Vinohradskou po setmění doslova útokem.

„Vínečko bílé, budu ťa pít, co budu žít," zní místy hlasitě. Podle neustále proudícího davu lidí se mi ale zdá, že ty tisíce návštěvníků skutečně přišly jen užít noční atmosféru Vinohradské, projít se mezi vinnými sklepy a jen příležitostně ochutnávat. Samozřejmě ne všech se to týká.

„Slečno, vyfoťte nás. Nebo pojďte k nám, uděláme selfie," volají dva mladíci, když si všimnou, že se snažím i za tmy atmosféru Vinohradské zdokumentovat. I když je vyfotím, navzdory svému slibu se nakonec rozhoduju snímky raději nezveřejňovat. Pro mladíky posilněné už více než pár skleničkami vína nejsou úplně lichotivé.

Když Vinohradskou opouštím, krásnou tečkou za celou sobotní částí Slavností vína tvoří i má zpáteční cesta posledním vlakem, který míří z Uherského Hradiště na Brodsko a Bojkovsko. Snad každý ze zástupu lidí, kteří do vlaku nastupují, si nese láhev s burčákem či vínem. A poprvé zažívám, že si cestující ve vagonu hlasitě zpívají lidové písně a i cizinci sedící naproti sebe si povídají jako staří známí a předbíhají se, kdo zná lidovek více. Co říct – Slavnosti se letos povedly. Tak zase za rok.