Od roku 2006 je čestným členem Českého klubu olympioniků. Výčet jeho úspěchů by byl na celou stránku, ale on i přesto zůstal člověkem skromným a pracovitým. Mnoho energie vynakládá ve prospěch Nadačního fondu Josefa Zimovčáka – Na kole dětem. Narodil se v Příbrami na Silvestra v roce 1956 a do Veselí nad Moravou, rodného města své maminky, se vrátil natrvalo v roce 1968. Před letošními Vánocemi jsme si povídali o tom nejdůležitějším, co ho v životě potkalo. O dětství, o úspěších i prohrách, kterých naštěstí nebylo mnoho.

Kdy jste se vrátil do Veselí nad Moravou?

Bylo to v roce 1968 a mně bylo 12 let. Naše rodina se několikrát stěhovala. Otec byl nejprve voják, pak havíř, a když se zavíraly některé doly pro neekonomickou těžbu, museli jsme se přestěhovat. Havířina nebyla v té době lukrativní zaměstnání. 
Z Příbrami jsme se stěhovali do Vratimova, poté do Janovic na Frýdecko-Místecku, a pak natrvalo do Veselí. Mamince se po slunečném kraji a lukách kolem řeky Moravy hodně stýskalo. Bylo nás pět dětí a život ve velké rodině nebyl jednoduchý. Už jako malý kluk jsem chtěl dělat sport a vyhrávat. Chtěl jsem být víc než dobrý, chtěl jsem být nejlepší! Něčím zaujmout a vybočit z té každodenní šedi. Moje maminka byla hudebně nadaná a vedla v Janovicích dětský sbor při škole. Jako dítě se naučila hrát na klavír, později i na cimbál a varhany.

Ve škole hrál na cimbál ještě jeden kluk. Maminka nacvičila s dětmi besídku a pod jejím vedením jsem se začal učit hrát na cimbál i já. Stupnice a různá cvičení… Naučil jsem se hrát koledu Vánoce, Vánoce přicházejí. Kluci to řekli učitelce, že Zimovčák hraje na cimbál, a ta si mě hned vyzkoušela. Tak jsem jí zahrál tu píseň, ale protože jsem neměl paličky, musel jsem hrát pravítky. No a pak jsem celou tu vánoční besídku uváděl já. Měl jsem na sobě čistou košili, maminka seděla v první řadě a usmívala se, jak mi to sluší. Já jsem měl hrát Vánoce, Vánoce přicházejí a místo toho jsem zahrál Proč bychom se netěšili! Nevím, jak se to mohlo stát. Asi v tom hrála roli tréma. Pak jsem se přihlásil do konkurzu muziky souboru Ondráš. Byli jsme dva, co jsme se tam hlásili, kluk a děvče. Ale oni chtěli na cimbál kluka, tak bylo rozhodnuto. Sedl jsem za cimbál a zahrál, co jsem byl naučený. Porotci se tvářili spokojeně. Ale jeden z nich se ozval, abych zazpíval. Já jsem zazpíval la, la, la a najednou porota zpozorněla. Zjistili, že nemám hudební sluch. A bylo rozhodnuto. Kouzelné na tom bylo, že maminka, ač hudebně vzdělaná, to věděla. Ona mi nikdy neřekla, běž od toho. Nevzala mně šanci, abych si zahrál před publikem, ani mne tenkrát nepřipravila o úspěch. Nechala mě poprat se s tím, abych zahrál… A věřte, patří to k mým nejhezčím vzpomínkám na mé Vánoce v dětství.

První kolo – favorita – jste si koupil sám?

Šel jsem do učení na učební obor kuchař-číšník do Ostravy. A kolo mně koupila maminka. Vzala si na něj půjčku. Tak jsem začal jezdit. Má další životní epizoda je 
z Baníku Ostrava. Přišel jsem na trénink, představil se a řekl, že chci v Baníku jezdit na kole. Všechno bylo v té době amatérské, až legrační, když na to vzpomínám. Na tréninku, po deseti kilometrech, mi všichni ujeli. Najednou jsem byl na silnici sám. Oni byli trénovaní, já začátečník. Ale neodradilo mne to a poctivě jsem trénoval. Naštěstí se to časem překlopilo. Můj trénink spočíval v tom, že zatím co mí spolužáci jezdili vlakem, já jsem jezdil
z učení z Ostravy do Veselí na kole. Kamarádi mi brali zavazadlo do Veselí vlakem a já jsem jel z Ostravy-Poruby těch 140 až 150 kilometrů na kole. Dnes mi spolužáci po letech říkají: „Pepo, my se dnes s tebou chlubíme, co jsi dokázal. Ale když jsi tenkrát začínal, neměl jsi to vůbec lehké." Nicméně přišel první úspěch. Jezdila se časovka na 100 kilometrů. V Baníku dali dohromady družstvo a ještě před startem jim vypadl jeden jezdec. Trenér Jouza se díval kolem sebe a najednou říká: „Zimovčaku, poď sem! Potřebuju čtyři lidi. Pojedeš vzadu, v baliku a nebudeš překažet…," (mluvil kratce ostravským nářečím – pozn. aut.). Tak jsem jel podle pokynů. Po 25 kilometrech jeden závodník odstoupil, nestačil rychlému tempu, zatím co já ano. Ostatní se domlouvali: „Tak co, kluci? Zabalíme to, nebo jedeme dál?" Byl tam jeden závodník, takový sympaťák, Jiří Beňáček, a ten se otočil a povídá. „Zimovčáku, pojedeš?" Já jsem jen přikývl a my jsme dojeli třetí! No to byl pro mne velký úspěch. Byli jsme jen tři a z toho já jen do počtu. Ten dres Baníku, který jsem měl na sobě, mám dodnes na památku. Nikdy jsem ho neodevzdal… Snad mi to prominou.

Vím, že jste zkoušel i atletiku…

Po třech letech v Baníku, kdy jsem si vyjezdil první výkonnostní třídu a uměl se pohybovat v pelotonu, jsem se do Dukly Brno nedostal. Měl jsem úraz oka, modrou knížku a na vojnu jsem nenarukoval. Většina cyklistických plánů vzala za své. Pak jsem se dostal do oddílu Sigmy Hodonín, kde jsem začal běhat vytrvalostní disciplíny. Deset let jsem poctivě trénoval a výsledky nebyly vůbec špatné. Tajné přání být v reprezentaci se i přes nemalé úsilí nenaplnilo. Běh je nejpřirozenější pohyb, i když člověka nejvíc bolí. Připravoval jsem se na maraton a toužil jet na olympiádu, ale byla to i otázka věku. Přitom člověk musí dodržovat disciplínu, žádný alkohol ani kouření, což mně nedělalo potíže, ale také poslouchat tělo… To je velmi důležité, abyste zůstal zdravý a v kondici.

Jak jste zjistil, že ve strážnickém muzeu mají historické kolo?

Kamarád Ivan Medek, fotograf, dnes už bohužel není mezi námi, ho objevil v roce 1972. Vytáhli ho ze sklepa a bylo v dezolátním stavu, bez sedla, bez brzdy. Tak jsem se amatérsky pustil do oprav. Neměl jsem představu jak. Špice jsem nahrazoval svářečským drátem. Dva roky jsem na něm jezdil a pak putovalo zpět do muzea. Existuje foto z roku 1975, kdy jsem na něm jel v čele průvodu 1. máje. Tenkrát jsem netušil, že to bude jednou pro mne dopravní prostředek, se kterým projedu tři světadíly – Evropu, Ameriku i Austrálii.

Vzpomínáte na svůj první závod na vysokém kole?

Ano, jmenoval se „Pedál šou" a jel se v roce 1990 v Kyjově. Od roku 1993, kdy jsem se umístil 
v Praze na třetím místě, se datují další úspěšné výsledky.

Ano, další úspěchy šly rychle za sebou…

Poprvé jsem se stal mistrem světa v Anglii v Petersboroughsu v roce 1994 a pak následovalo druhé místo 
v Holandsku. Dvakrát jsem zamířil k protinožcům a stal se dvojnásobným vítězem kontinentálního poháru Austrálie 
v letech 1995 a 2000. V roce 1996 jsem se stal držitelem světového rekordu ve čtyřiadvaceti­hodinovce výkonem 522,504 km v Brně na velodromu a tento výkon je zapsán v Guinnessově knize rekordů. Překonal jsem tak 105 let starý rekord Angličana Walche. Tento borec ujel 502,4 kilometru.

Velký úspěch. Ale jel jste také časovku Brno – Praha – Brno.

Ano. Přijal výzvu Antonína Mitellbacha, známého závodníka, absolvovat nonstop časovku z Brna do Prahy a zpět. Já jsem startoval z Brna z výstaviště, on z Prahy, ze Staroměstského náměstí ve stejném čase, v 6.30 hodin 21.května 1997. Potkali jsme se u Havlíčkova Brodu a Tonda měl asi půlhodinový náskok. Přidal jsem, i když profil tratě do Prahy byl náročný, protože byl do kopce, měl jsem před sebou stoupání. Na Staroměstské náměstí jsem přijel s náskokem. Cesta do Prahy probíhala za velmi krutých podmínek, déšť, průtrže mračen a v silném větru. Zpáteční cestu jsem jel v takovém tempu, že v okamžiku, kdy jsme se míjeli, už jsem měl najeto na Tondu téměř 40 kilometrů. V cíli v Brně na výstavišti jsem byl o 5,5 hodiny dříve a tachometr se zastavil na 462,8 kilometru.

Silný vítr vás provázel i po celou cestu napříč Amerikou, od Tichého po Atlantický oceán. Jak jste ty větry a nepohodlí snášel?

Na „Tour America" z Los Angeles v Kalifornii do Jacsonville na Floridě v délce 
4 356 km jsme se vydali 
v únoru 1998 s rakouským kolegou Manfrédem Cizkem. Tam už v březnu a dubnu začínají uragány a tornáda, 
v letních měsících je zase na jihu nesnesitelné vedro. Nejideálněji se jevil měsíc únor. Začátek cesty byl těžký. Celý den jsme jeli a pořád jsme byli v Los Angeles. Napočítal jsem asi 250 semaforů a křižovatek, které jsme projeli. Viděli jsme po cestě několik škol. Tam jsem si vzpomněl na uherskobrodského rodáka Jana A. Komenského a jeho knihu Škola hrou. Děti si hrály na dvoře, házely na koš nebo jiné hry a přitom zřejmě probíhalo i vyučování. Na první pohled škola hrou. Ovšem napadlo mne, že podcenění výuky v tomto věku má i druhou stránku, která se dá stěží později napravit. Proto se vždy zastávám klasického školství a vzdělání. Škola hrou ano, ale nezanedbávat vzdělání dětí, to je velmi zodpovědným a důležitým posláním každého učitele.

Počasí vám připravovalo mnohé krušné chvíle, jak jste je překonával, když jste neměl ani mast na spáleniny od slunce?

Měl jsem plán, kolik musíme denně ujet, kolem 100 mil. Z počátku se nám to nedařilo. Počasí nepřálo, bylo chladno a většinu cesty propršelo, takže jsme měli s Manfrédem skluz. Každý večer nás na jihu doslova honila tma. Museli jsme najít vhodný nocleh, než se setmí. Potmě se nedalo jet, bylo by to riskantní a nebezpečné. Pak se konečně během závodu objevilo slunce. V Arizoně jsem si spálil ruku a nohu, protože slunce pálilo jen z jedné strany. Neměl jsem žádnou mast na spáleniny, přestože veškerý proviant jsme vezli s sebou na kole. Léčil jsem se jen studenými mokrými obklady a niveou. Dokonce jsem dostal zánět ledvin. Když jsme na konci cesty přijeli do Jacsonvillu, plánovali jsme čtyři závěrečné dny na odpočinek. Nešlapat, nic nedělat, jen ležet na pláži a užívat si slunce. Ale já jsem chtěl hrozně domů. Připadalo mi tak zbytečné zůstávat déle, když jsem na Floridě neměl rodinu, přátele a lidi, se kterými bych se mohl podělit 
o své dojmy a zážitky. A tak jsem šel převzít upomínkovou cenu na Tour America 98. Další den před polednem jsme odletěli do Atlanty a večer o půl šesté do Vídně. Člověka to odevšad táhne domů.

Když jste letos jel Tour de France, zavírala jsem hrůzou oči při sjezdech z Alp. Máte možnost brzdit?

Kolo má pomocnou brzdu, říkáme tomu brzdění „na pekaře". Technika brzdění spočívá v tom, že pravou nohou tlačíte na malé kolečko, přitom guma doslova hoří! Kolo nemá převody a kopec sjíždíte rychlostí 50 až 55 km v hodině. Cyklisté na klasických závodních kolech jezdí až 
90 km. Mně to trvá jednou tak déle, ale já zase nemám takové „vybavení" jako oni. Kola se musím zastat. Vezměte si, že vysoké kolo, to byl skutečný začátek cyklistiky. Od úmrtí vynálezce dřevěného kola, barona Karla Dreise ze Sauerbronnu v Bádensku, uplynulo 151 let. Poprvé byl představen jeho vynález až 
v roce 1869. Tenkrát se vyrobilo 50 tisíc velocipedů. První závod se konal 17. února 1869 mezi Londýnem a Bringtonem. První závod na území Rakouska-Uherska se konal 
v roce 1869 v Brně-
-Lužánkách. A v roce 1882 byl ve Vídni uspořádán cyklistický závod na 1 míli, ve kterém zvítězil český cyklista Josef Kohout. Období, kdy se jezdilo výhradně na vysokých kolech, trvalo jen krátce, asi 15 let. Lidem trvalo dlouho, než se na vysokém kole naučili jezdit. Většinou na kole jezdili učitelé, hudebníci, významné osobnosti měst. Často z kola padali a nemohli plnit své poslání. Ke slovu přichází kolo bezpečné, dvě stejně velká kola, řetěz a sedlo. Na tomto modelu jezdíme dodnes. Mezi lidmi na vysokém kole mám spousty kamarádů. Jezdí se něm například profesor Pavel Pafko.

I vy jste zažil obrovský pád 
z vysokého kola, ze kterého jste se skoro zázrakem probral.

Ano, bylo to při Tour de France v roce 2005, dvě etapy před koncem. Byl jsem po pádu dvě hodiny v hlubokém bezvědomí a vlastně jsem se znovu vrátil do života – vyražených sedm zubů, zlomená čelist, žebra, zlomená očnice i klíční kosti. Ve tváři jedenáct stehů… Když mě po třinácti hodinách lékaři na revers propustili z nemocnice, neudržel jsem rovnováhu, pro bolest ramena jsem nemohl zvednout ruku. Ráno, po necelých pěti hodinách spánku, jsem vstal a poprosil kamarády, aby mně natáhli ruku na řídítka a vysadili mě do sedla. Já jsem dvě zbývající etapy do Paříže dojel, jak jsem si doma předsevzal. Pařížský tisk pak 
o mě psal – že jsem český Meresjev.

Než jste se vydal na těžkou trať Tour de France, věřil jste, že někdy dojedete do cíle?

Všichni mi před závodem 
v roce 2005 říkali – ujet tři a půl tisíce kilometrů během tří týdnů na vysokém kole, je vyloučené. Však se o to přede mnou nikdo nepokusil. Byl jsem první, kdo takovou raubířinu vymyslel. A rok nato jsem jel Giro d´ Italia a 
v roce 2007 La Vueltu. Nad poznámkami nevěřících Tomášů jsem mával rukou. Ale prožil jsem si peklo s těžkým strojem, který nemá převody. Jsem samozřejmě rád, že jsem všechny tři nejslavnější cyklistické etapové závody odjel.

Máte při takových náročných závodech anděla strážného? (Josef Zimovčák se usměje a bezprostředně odpovídá.)

Mám… Je jím moje maminka. A také štáb lidí, který mne doprovází a stará se o mne a mé zdraví. Když jste v takovém stavu, jak já byl po pádu, tak nevíte, že už tu nejste. Já jsem se ale po dvou hodinách vrátil s velkou výhodou. S poznáním, že život, ať je jakýkoliv, má cenu. A když mě začali pleskat po tváři, tak jsem věděl, že žiji, a možná i tento okamžik byl impulzem k jiné činnosti, než jen dokázat na kole, co jsem dokázat chtěl. Udělat něco navíc! To byl najednou posun a smysl mého života, který se snažím naplňovat. Uvědomil jsem si, jak pomíjivý je pocit úspěchu! Chvilka obrovského štěstí, sláva, poplácávání po zádech, objetí. To jsem poznal v Austrálii, když jsem vyhrál… Guvernér mi předával pohár a medaili, chtěl vědět, kde leží Česká republika, jak se u nás žije. Za chvíli bylo po všem, lidé se rozcházeli. Po vítězství jsem najednou zůstal sám na náměstí, mistr Austrálie, 
s medailí na krku a s kufry. Lidé se rozešli do svých domovů za svými starostmi a problémy. Říkal jsem si, jsi mistr Austrálie, a co? To vítězství je krásné, ale pomíjivé.

Nadace Na kole dětem

Mému kamarádovi onemocněl syn leukémií. Tenkrát jsem pochopil, jaké musí tyto rodiny svádět boje, aby se s touto situací vyrovnaly a nemoc porazily. To bylo impulzem, kam budou směřovat mé další kroky. Od té doby, letos už pátým rokem, existuje Nadační fond Josefa Zimovčáka, který je součástí sportovního projektu Na kole dětem. Znamená to pro mne převést sportovní výkon na něco, co může pomoci nemocným dětem. Každým rokem v červnu organizujeme veřejnou cyklotour – Na kole dětem, napříč Českou republikou. Příštím rokem 4. června v Brně odstartuje již pátý ročník (ve druhé etapě bychom měli mít zastávku v Uherském Brodě – pozn. aut.). Této činnosti věnuji hodně své energie, a to nejen ježdění. Projekt Na kole dětem je pro mne něco úžasného, snažíme se navrátit úsměvy na dětské tváře. Daří se nám získávat prostředky na rekondiční pobyty dětí po náročné onkologické léčbě. Letos je to 850 tisíc korun, od začátku nadace to bude již více než dva miliony korun. Je to pro mne nesmírně zavazující činnost, úžasně mne naplňuje. Je to nejlepší způsob, jakým já, cyklista, mohu po sobě něco zanechat. Mám dvě děti. Syn Lukáš hrál fotbal, a velmi dobře až do doby, než byl zraněn. Dcera Kája zpívala, hrála na klavír. Vystudovala ekonomii a žije v Praze. Od syna i dcery mám dva vnoučky – Josefa a Filípka. Jsou to zatím dvouapůlletí caparti, ale vím, že mít zdravé dítě, to je radost i dar.

Vaše profese vám přinesla úspěchy, spousty veřejných ocenění a nejvyšších uznání, pocit naplnění, vítězství, poznání krajin i lidí, spousty přátel. Je něco, co vám vzala?

Jestli mi něco vzala, tak 
o tom nevím…

Přeji mu hodně sil, energie a štěstí nejen při jeho cestách na vysokém kole, rodinné zázemí a hodně přátel, kteří ho provázejí na jeho cestách, 
i podporu přátel a sponzorů 
v jeho činnosti pro Nadační fond Josefa Zimovčáka. Ať je mu dlouho dopřáno stálé a pevné zdraví, aby mohl plnit nejen své vize sportovní, ale i pro uzdravené děti!

Autor: Alena Bartošíková