Uběhl sto kilometrů za dvanáct hodin. Vyhrál prase

Bláznivý nápad se zrodil, když jej přijeli do Olomouce, kde studuje, navštívit bývalí spolužáci z gymnázia. Vyrazilo se do města a mimo jiné přišla i řeč na běhání. „Shodou okolností jsem prohlásil, že můžu běžet, jak dlouho budu chtít. Někteří se toho chytli a stanovili metu na sto kilometrů. Vsadili jsme se o to, kdo zaplatí prase na kolektivní oslavu dvacetin," vypráví Martin, který se na výzvu nijak zvlášť nepřipravoval. Vždyť sport má v krvi – hraje odmala fotbal a hokej, studuje fakultu tělesné kultury.

Problémem se ale zdál být termín běhu. Zrovna totiž zuřila ta největší červencová vedra. Na trasu tak po domluvě vyběhl o dva dny později. Start byl v sedm hodin ráno v místě Martinova bydliště, tedy Uherském Ostrohu. Spolu s ním vyrazilo na stokilometrovou pouť několik „kontrolorů" z řad jeho kamarádů na jízdních kolech.

Téměř celá trať soukromého závodu vedla po cyklostezce. Nejdříve dvakrát po sobě úsek Ostroh – Veselí nad Moravou a zpět, poté do Uherského Hradiště, Starého Města a až na konec Napajedel. „Tam jsem byl přesně na padesáti kilometrech. Vyrazili jsme tedy zpět do Starého Města, Kostelan nad Moravou a zpátky do Veselí a Ostrohu. To pořád ještě bylo málo, takže jsem poslední kilometry nasbíral v ostrožských ulicích," popisuje mladý běžec svou anabázi kontrolovanou měřičem vzdálenosti v mobilním telefonu a tachometry na bicyklech.

Taktika byla jasná – nasadit tempo, s nímž se dá vydržet. „Nějakých čtyřicet, padesát kilometrů jsem si dokázal s kamarády vykládat, pak přišlo několik krizí. Neměl jsem problém s dechem, spíše mě bolely nohy," říká Martin Vlk. Sílu mu dodávaly pomeranče, hrozny, banány, sacharidové tyčinky a energetické gely. Pauzy ne delší než pět minut měl povoleny pouze právě na jídlo nebo toaletu.

Domů doběhl v 19.25, tedy po dvanácti a půl hodinách výkonu. Lehl si na zem a řekl rodičům, že je v pohodě. „Naráz mně začala být strašná zima, nekontrolovatelně se mně třepalo celé tělo. Schoval jsem se celý pod deku a klepal zuby. Dal jsem si sacharidovou tyčinku a za chvilku to bylo pryč," líčí Martin svalovou horečku, jako by se nic nestalo.

Ve své běžecké sbírce tak už má pražskou desítku, olomoucký půlmaraton a svou vlastní stovku. „Do budoucna se chci určitě sportu dále držet," nepřekvapuje student tělesné výchovy.