Máme za sebou vánoční svátky. Do jaké míry se liší od těch, které slavili naši předkové například před padesáti nebo sto lety?

Na začátku 20. století se ve všech domácnostech neobjevovaly vánoční stromečky, ale stavěly se jen betlémy. Svátky vánoční v období mého dětství byly skromnější a tišší. My děti jsme vnímaly Vánoce velmi intenzivně, i přesto že jsme věděly, že pod stromečkem toho moc nebude, a když, tak to nejpotřebnější. Ale vždy se našla i maličkost, která rozjasnila tvář. Rodina celou tu událost narození Ježíška víc vnímala, rodiče se věnovali dětem, nikam se nechodilo, rodina se víc držela doma. Doba se velmi změnila, i ty sociálně slabší rodiny se usilují nakupovat dárky a udělat těm nejbližším radost. Změna k lepšímu má i mnoho stinných stránek. Předvánoční shon dostal podobu dostihů a poživačnost a nenasytnost obdarovaných i dárců nezná mezí. Je však hodně takových, kteří finančně i věcné podporují instituce starající se o nemocné a trpící, o ty, kteří duševně i tělesně strádají.

Jaké vánoční zvyky zůstaly zachovány a jaké už v našich domácnostech dnes neuvidíme?

Vánoce jsou především svátky rodinnými, takže v každé rodině se některé zvyky více či méně tradují. V mnoha domácnostech se dodnes dodržel zvyk před hlavním štědrovečerním jídlem jíst oplatky s medem, které si členové rodiny navzájem ulamují, každý od každého, což mělo napomoct k docílení sounáležitostí a vzájemné lásky a úcty v rodině. Dodnes je večer slyšet střílení, které se dříve provádělo karbidem nebo z klíčů. Každé hlučení, ať už zvonění a nebo střílení, dodávalo události slavnostní ráz, ale dříve mělo i magický účinek. Před Vánocemi se ještě v mém dětství vařila čokoláda, dávala se do formiček a po ztuhnutí se obalovala do staniolu a věšela na stromeček. Myslím, že žádná rodina již takto stromeček nezdobí, neboť již v 70. letech vystřídaly tuto čokoládu figurky z kupované kolekce.

Co další zvyky?

Asi se již neudržuje ani pověra, že se nesmí odcházet od stolu při štědrovečerní večeři, což by znamenalo úmrtí v rodině. Stejně tak se již nevěří na štědrovečerní věštbu z příchozího do domu. Podle toho, kdo do domu přes den na Štědrý den přijde, se věštila budoucnost rodiny – dítě a mladý muž znamenali štěstí pro nastávající rok, stará žena nepříjemnosti. Těch příkladů je možné uvést hodně. Jeden ze současnosti. Jeden známý folklorista, jak si říkají současní laičtí zájemci o lidovou kulturu, si ke štědrovečerní večeři pravidelně obléká nažehlenou krojovou košili, holt jak za starých časů.

Když jste se byla projít po vánočním jarmarku, byl podobný, jako tomu bývalo dřív?

Trhy v tom tradičním slova smyslu zanikly ve 40. letech 20. století a omezily se jen na zeleninové trhy a prodej některých domácích produktů. Trhy bývaly v Uherském Hradišti několikrát do roka, jednak výroční výkladní jarmaky na zboží, přetrhy, obilní trhy a tarmaky na dobytek. Poslední věhlasný byl v úterý po sv. Martinu, na němž se kupovalo i všechno to, co bylo potřeba k Vánocům. Jarmaky se konávaly na Druhém rynku, dnešním Masarykově náměstí, dobytčí trhy měly také svá místa. Myslím, že ani atmosférou a ani zbožím se dnešní jarmaky s těmi skoro před sto lety nedají srovnávat.

Oslavili jsme konec roku. Dnes to znamená především rachejtle, alkohol, večírky a třpytky. Jak ale vnímali a slavili tento přelom naši předkové?

Silvestr se ještě v době mého dětství nijak neslavil. Pro předešlé generace nebyl konec roku nijak významný, pro ně byl důležitý začátek a konec hospodářského roku – staraly se o to aby dobře zasadily, zasely a pak sklidily. V tento poslední den v roce většinou dospělí zůstávali do půlnoci vzhůru, aby slyšeli, jak „sa starý rok bije s novým".

Dalším přelomem, o kterém se v minulém roce hodně mluvilo, byl již avizovaný konec světa dle mayského kalendáře. Báli se i naši předkové podobných „konců světa" a z čeho případně pramenily?

Duševní a duchovní vyrovnanost generace našich rodičů a prarodičů si takové myšlenky ani nepřipouštěly. Pro starosti o živobytí a o děti, kterých byl vždy větší počet, neměly čas se bát. Avšak o konci světa si vyprávěly hlavně ženy, třeba při drhnutí peří nebo jiných besedách. Známá byla především Sibylina proroctví. A pokud se báli naši předkové především nevysvětlitelných přírodních úkazů, pak prováděli různé magické praktiky a úkony, kterými věřili, že se ochrání – například při bouřce rozsvěcovali svíčky, zastrkávali halúzky kočiček za krovy a kříže, ale především se utíkali k modlitbě.

A co vy sama, bála jste se konce světa?

Patřím asi k těm, kteří jsou každodenně připraveni na cokoliv, nejen na konec světa, a pak se bát není třeba.

Vánoční období nám končí svátkem Tří králů. Jakou symboliku měl pro naše předchůdce tento svátek a co z něj můžeme očekávat za pár dnů i my dnes?

Svátek Tří králů je dodnes významný církevní svátek. V kostele se světí voda, křída, sůl a kadidlo. V lidové víře především svěcená voda měla velký význam pro žehnání úrody, obydlí, stájí, polí, kropily se jí děti, když se vydávaly na cestu, nebo při důležitých životních událostech – křtu a úmrtí. Původně při tříkrálové obchůzce obcházel domy kněz, který je vykropoval vodou a vykuřoval kadidlem a na dveře psal začátky písmen tří králů Kašpara, Melichara a Baltazara. Písmena se však shodují i s latinským textem věty Christus Mansionen Benedictat – Kriste, žehnej tento dům. O tříkrálové obchůzce chodily koledovat často děti ze sociálně slabších vrstev. Dostávaly peníze nebo potraviny, čímž si mohly trochu přilepšit ke svému živobytí. V současnosti je tříkrálová obchůzka záležitostí členů folklorních souborů a nebo kamarádů ctících tradici.

Pak už přichází fašanky a za dalších pár týdnů Velikonoce… ten koloběh se zdá být věčný. Nestálo by za to se k němu trochu více vrátit? Co by nám to mohlo přinést?

Čím víc člověku přibývají roky, zdá se, že ten roční koloběh je rok od roku rychlejší. Možná v dnešní uspěchané době to připadá i těm mladším. A návod ke zpomalení? Návrat k lidským hodnotám, nejen těm tradičním, ale především duchovním. Umět naplnit život láskou, mít rád svého nejbližšího a umět odpouštět. Teprve potom v plném svém významu může zaznít „Pokoj a mír lidem dobré vůle", a to nejen o Vánocích.

PhDr. Ludmila Tarcalová je narozená 24. 6. 1946 v Uherském Hradišti. V letech 1964-1969 vystudovala FF UJEP v Brně, obor národopis, v roce 1979 obhájila rigorózní práci. Od roku 1968 pracovala v Ústavu lidového umění ve Strážnici, v letech 1971–2010 ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti jako vedoucí národopisného oddělení. jejím odborném zájmu je lidový oděv a obřadní lidová kultura. Spolu s manželem Jaroslavem vychovali tři děti - Gabrielu, Tomáše a Magdalénu. Národopis byl pro ni nejen zaměstnáním, ale i koníčkem, jemuž zůstává věrná dodnes, kromě četby, cestování a pokud síly stačí, pak turistice.

Autor: Petra Kučerová