Stoletá jubilantka Anna Vranková
Traplice – Představa člověka, kterému je sto let, je pro většinu z nás něco neskutečného. A právě sta let se 6.února dožila Anna Vranková (na snímku), která na svět prohlédla jako deváté z deseti dětí v zemědělské rodině manželů Matoušových v Podolí.
Zdeněk Skalička
Diskutovat (1) 9.2.2010 9:05 aktualizováno 9.2.2010 13:05
Do kolébky jí daly sudičky přehršle práce v zemědělství, přivedení na svět jedenácti dětí, radost, ale i starosti.
Celý její život, od prvního okamžiku, kdy spatřila světlo světa, by byl vlastně dlouhým filmem. Sestával by z drobných, důležitých i podřadných událostí, které dvacet let prožívala u rodičů v Podolí, čtyřiasedmdesát let v Traplicích a posledních šest let u své dcery Marie Bilíkové v Nedakonicích.
„Od útlého dětství jsem pracovala v zemědělství. Část toho, co rodiče na poli vypěstovali jsem chodila prodávat na trhy do Uherského Hradiště a Uherského Brodu. Ve dvaceti letech jsem se provdala za traplického zemědělce Josefa Vranku a následovala ho do jeho bydliště. Spolu jsme přivedli na svět jedenáct dětí, z nichž syn Václav po roce života zemřel,“ vybavuje si vzpomínky babička Vranková. Těžko se jí hovořilo o tom, že z těch zbývajících deseti dětí jich žije jen šest. Dcery Anna a Marie, synové František, Jaroslav, Zdeněk a Jiří. Od svých dětí se dočkala sedmapadesáti vnuků, pravnuků a prapravnuků.
Pravda, ty křížky let, které nese na svých bedrech, vykonaly své, ale jenom ona sama ví, jestli se nesou lehce nebo těžce… „Prostě, museli jsme s manželem pracovat na poli i doma, abychom uživili tak početnou rodinu. V padesátých letech jsme byli nuceni vstoupit do zemědělského družstva a s dcerou Miladou jsme v něm pak museli pracovat. Nic jiného nám totiž nezbývalo,“ popisuje tehdejší situaci jubilantka.
A léta běžela dál. Roků, šedin a vrásek přibývalo. Ale to už brali manželé Vrankovi na ruce své vnuky a pravnuky a měli radost, že život nežili zbytečně. Osud však rodině zasadil v květnu před prvními svobodnými volbami krutou ránu. „Týden před naší diamantovou svatbou si Bůh k sobě povolal mého manžela,“ hořekuje babička Vranková. Ale ani potom neztratila podle vnuka Stanislava Vranky pevnou a silnou víru v Boha. „A ta víra ji držela při těch strastech a starostech, jak se říká, nad vodou. Věřila Pánu Bohu a snažila se žít optimisticky,“ podotýká vnuk Stanislav.
Dny všední i sváteční navléká stoletá jubilantka na nit času do nekonečného náhrdelníku. Každý z těch kamínků má svérázné znamení těžké práce v zemědělství, pro rodinu, ale také štěstí i smutku. V mnohém se skrývá radost, jiný je šedivý steskem. „Nejčernější jsou střípky bolestí a žalu nad ztrátou manžela a pěti dětí. Radost mně ale dělají ty žijící a jejich potomci. Za zvláště sváteční dny považuji ty z konce minulého týdne. K narozeninám mně kromě mých nejbližších přišli povinšovat z Městského úřadu Uherské Hradiště a blahopřejný dopis mi poslal také ministr práce a sociálních věcí,“ říká zjihle jubilantka.
Samozřejmě, že ty její kulaté narozeniny se neobešly bez náležitých příprav. „S těmi jsme začali už vloni v září a jejich ředitelováním byl pověřen její vnuk Stanislav Vranka z Bánova,“ potvrzuje jubilantčin syn Jaroslav, který žije v Napajedlech.
-4°C
-2°C
