„Po roce se studenti uherskohradišťského gymnázia vracejí na místa kde, u velké cihlové zdi došlo 2. května 1945 k popravě 51 antifašistů. Nikdo je nenutil, nikdo nepřesvědčoval. Přijeli sami z vlastního rozhodnutí a s úctou," řekla Miroslava Poláková.

Ta upozornila na zajímavou paralelu. Popravení totiž přišli o život ve stejný den, kdy 350 km na východ od Terezína vyšla ve vojenském věstníku zpráva, že mezi městy osvobozenými 2. ukrajinským frontem maršála Malinovského je také Uherské Hradiště.

„Totéž Uherské Hradiště, ze kterého se vydalo po sedmdesáti letech současných jednapadesát studentů gymnázia uctít památku zastřelených antifašistů. Ti mrtví v jejich mysli dnes nezemřeli a každý má dnes svého pokračovatele pro budoucnost našeho národa," poznamenala kantorka.

Její přístup při pietě ocenil předseda ČSBS Jaroslav Vodička. „Tak nějak, jako to léta dělá ona, si představuji výuku dějepisu. Nikoliv pouze ve třídě s učebnicí v ruce, ale také na místech, připomínajících nejen krvavou minulost dvacátého století. Děkuji za to jí i všem dalším pedagogům, pro něž je učitelování nikoliv profesí, nýbrž celoživotním posláním. Děkuji za to, že naplňují Komenského metody názorné výuky," prohlásil Jaroslav Vodička s tím, že vzdělání člověka nejen naplňuje, ale také mu umožňuje napravovat chyby, čelit bezpráví a vede ho k humanismu.

Policejní věznice v Terezíně vznikla v červnu 1940 a sloužila jako tranzitní zařízení pražské řídící úřadovny gestapa. Až do května 1945 tam bylo převezeno přibližně 32 000 vězňů, většinou příslušníků domácího odbojového hnutí, dále obětí odvetných akcí německých represivních složek, osob uvězněných za individuální činy odporu proti okupační moci a také osob postižených za pracovní přestupky.

Rovněž se tam objevilo několik desítek vězňů zatčených za kriminální činnosti či sexuální delikty. Za odbojové aktivity a neuposlechnutí protižidovských nařízení se tam ocitlo i mnoho Židů. Specifickou skupinu pak tvořili váleční zajatci, zpravidla ze zemí bývalého Sovětského svazu a Velké Británie. Většina vězňů byla následně transportována před nacistické soudy, do věznic, káznic a koncentračních táborů, kde mnoho z nich zahynulo. Věznění v Malé pevnosti se stalo osudným přibližně 2 600 lidem, kteří tam byli popraveni, ubiti či zemřeli v důsledku nemoci.