„Žiju!!! Šel jsem v poklidu na oběd a zachránilo mě to, že jsem si předtím odskočil na vecko… Dvě hodiny jsem se klepal na záchodě a vzýval doslova všechny svaté a naši uherskobrodskou Pannu Marii. Děkuji všem za podporu. Omlouvám se, komu jsem nereagoval, resp. nepoděkoval. A taky mé manželce, která se mnou celou dobu komunikovala přes SMS a dodávala naději, že vyjdu živý. DEO GRATIAS můj patrone archanděli Gabrieli a svatý Petře." (Tyto věty napsal Petr Gabriel krátce po svém vysvobození na svůj facebookový profil)

Život třiatřicetiletému Petru Gabrielovi zachránilo, že se nejdříve rozhodl navštívit toaletu. Ukrytý v kabince pak přečkal desítky minut hrůzy.

Na obědy do Družby chodíte pravidelně, nebo jste se v bezprostřední blízkosti tragédie ocitl náhodou?

Chodívám tam celkem pravidelně. Vyběhl jsem po schodech do patra, cestou jsem předběhl staršího muže, který stoupal stejným směrem. Rozhodl jsem se, že před vstupem do restaurace navštívím toaletu, což mi nejspíš zachránilo život.

Myslíte si, že ten muž mohl mít se střelbou něco společného?

Je to podle mého názoru hodně pravděpodobné. Stoupali jsme po schodech do restaurace vlastně ve stejnou chvíli. Jen asi po dvou třech minutách mého pobytu na WC se ozvala střelba.

Dostal jste se s tím mužem do kontaktu? Nevšiml jste si něčeho neobvyklého, nepůsobil třeba nervózním dojmem?

Byl to opravdu jen okamžik, ani nevím, jestli vůbec něco nesl. Dostal jsem se před něj na schodech a prohodil jsem něco ve smyslu, že jsem mladší, tak jej předběhnu, ale nějaký ten oběd určitě zůstane i na něj. Jaká byla jeho reakce, ani nevím.

Kdy jste pochopil, že se děje něco dramatického?

Už jsem chtěl z toalety vyjít, když mi v tom volal kolega. Během hovoru se začaly ozývat nějaké rány. Myslel jsem si, že je v restauraci nějaká oslava a bouchají petardy. Kolega se mě v telefonu ještě ptal, co je to slyšet, že se tam snad střílí. Bylo to přes dvacet hodně intenzivních ran. Do toho se ozýval také křik a řinčení skla. V ten moment jsem pochopil, že se děje něco strašného.

Co jste v ten moment dělal vy?

Ihned jsem volal záchranáře, policisty a pak i manželku. Všechny jsem informoval o události a snažil jsem se dovolat pomoci.

Měl jste strach?

Byly to hrozné chvíle. Byl jsem zavřený v kabince, rychle jsem hledal nějaký klíč, ale kabinku nešlo uzamknout. Zůstal jsem proto odemčený a měl jsem strach, aby neznámý střelec nepřišel na záchod.

Strávil jste tam dlouhé chvíle, komunikoval jste během nich se světem?

Ano. Hovořil jsem opakovaně například s policisty. Ti mi radili sedět a nevycházet. Uklidňovali mě, že pomoc už jede. S manželkou jsem si telefonoval až po střelbě, v době, kdy už nastalo ticho. Proto jsem hovořil velice tiše. Špatně jsme si rozuměli, proto jsme pak přešli na komunikaci formou sms. I manželka mi sdělovala, že pomoc za chvíli přijde.

Uklidnily vás takové informace?

Abych se přiznal, moc ne. Byly to nekonečné minuty. I na manželku jsem stále tlačil, ať už policisté konečně zasáhnou, že to vše trvá hrozně dlouho. Ujišťovala mě, že už údajně jede autem zásahovka z Brna. Říkal jsem si, že to snad není možné. Vždyť to musí být záležitost minimálně na jednu hodinu. Bál jsem se, že přijedou pozdě. Byly to nervy.

Jak vás policisté nakonec našli? Nepovažovali vás třeba za spolupachatele?

Samozřejmě byli opatrní, ale myslím si, že ne. Jak jsem už říkal, s policisty jsem průběžně komunikoval, takže dobře věděli, že jsem na záchodě. Když jsem je zaslechl v budově, ozval jsem se, že jsem tady a jsem v pořádku.

Viděl jste poté něco z toho, co se v objektu stalo?

Vlastně ani ne. Ihned jsem zamířil z budovy ven. Sice jsem se ohlédl, ale prostory restaurace jsem ani nezahlédl. Všude bylo plno záchranářů. Ptal jsem se, jestli jsou i nějací mrtví, ale nikdo mi nedal žádnou odpověď.

Když jste se dostal ven, vyhledal jste psychologickou­ pomoc?

Jakžtakž jsem to zvládl a nedá se říct, že bych nějakou pomoc potřeboval. Jen jsem si na středu vzal dovolenou. Spíš mě mrzelo, že ten zásah trval tak dlouho. Kdyby byli na místě nějací zranění, kteří by potřebovali akutní pomoc, nejspíš by bylo pozdě.